Divný a smutný konec života

Tato náročná a velmi složitá doba měla donutit lidi k zamyšlení. Možná by se měli lidé vrátit k tradicím a hodnotám, protože i oni budou jednou staří, děti je mohou odložit do seniorského domu, kde se plíží od stolu k posteli.

Píšu o seniorech, kterým se klepou ruce, takže se nedůstojně šťourají v talíři a rukou si namáčí knedlík v omáčce. Mluvím o těch, kterým se blíží konec jejich cesty tady na Zemi, o těch, kteří jsou tak ohroženou skupinou, protože jsou staří a nemocní. A mně jich je normálně líto. Moje lítost je tak veliká, že se snažím nějak pomoci. Jestli se mi to povede nebo ne, to opravdu nevím, protože lidé jsou jenom lidé a každý má svoje vlastní starosti.

Přiblížím jeden den v LDN, kdy tzv. "ležákům" položí zdravotní personál lahev s dudlíkem, kde je čaj, aby se napili. Ale oni nemohou, většina tento příkaz neregistruje, protože je poráží Alzheimer nebo demence či nechuť žít. Do toho všeho je zákaz chodit do nemocnic, takže tito ohrožení lidé mohou umřít na podvýživu a dehydrataci. Že přeháním? Ale vůbec nepřeháním, je to tak, jak to píšu. Je málo sester a ošetřovatelek, prostě nestíhají.

Ohrožená skupina starých seniorů v LDN nebo v domovech seniorů a důchodců má většinou děti. Dle jejich věku se dá předpokládat, že mnoho jejich potomků už je také v důchodovém věku, ale svoje rodiče si domů nevezmou. Nechci soudit, protože soudit tyto situace je velmi těžké, i když já bych nikdy nic takového neudělala.Padala jsem únavou, brečela jsem nad stavem mojí maminky, ale neodložila jsem ji.

Tito lidé, kteří jsou tak bezmocní však většinou pracovali celý život, vychovali děti, mnozí byli určitě i pro společnost přínosem, mnozí žili, jak žili, ale to nemění nic na tom, že mi jich není líto. Každý z nich tady po sobě něco zanechal. A teď nedosáhne na lahev s dudlíkem nebo se nemůže plnohodnotně najíst, protože se mu klepou ruce nebo ani neví, že má jíst.

Celý život se točím kolem dětí. Tato malá a milá stvoření jsou vážně k politování, pokud jsou těžce nemocná. Lidé na děti reagují většinou kladně, což je pochopitelné, protože pokud má dítě na začátku svojí cesty životem krutý ortel nějaké hnusné dg., pak je to velmi těžké. Sama to vím velmi dobře, i když už jsem si zvykla, že děti umí zabojovat, většinou mají svoje rodiče, kteří bojují s nimi a milují je. 

Vrátím se k těm starým a nemohoucím, tzv. ohrožené skupině. A je pravda, že je to ohrožená skupina, protože vidíme, jak onemocněli rychle brutálním COVIDem-19. Zřejmě umírají rychle a samotní. Vydechnou naposledy, aniž by je někdo z rodiny, pokud jsou někde umístěni, držel za ruku, pohladil po čele a poděkoval jim za svůj vlastní život.

Poslouchám s ironickým úsměvem čísla nakažených, kterým nevěřím, protože je stále málo testovaných. Ještě s větším úsměvem poslouchám, jak vláda hází miliardami sem a tam, jako by byla státní pokladna bezedná. Ale ani jednou jsem neslyšela, že potřebují pleny a roušky do LDN nebo do seniorských domovů. Jen díky českým šikovným ručičkám dostali senioři alespoň do svých náhradních domovů roušky.

Malé nemocné děti mají svoje rodiče, kteří jim pomáhají. Ptám se, kde mají staří a bezmocní rodiče, kteří leží na LDN nebo v seniorských domech svoje děti? Nenacházím odpověď, i když věřím, že většina se o svoje rodiče stará vzorně, tak opuštěných seniorů je více nežli dětských sirotků.

Tato doba nám umožnila přemýšlet, protože jsme kromě nějakých povinností nemuseli chodit do práce, nemuseli jsme nic, protože jsme nic nemohli dělat. Mohli jsme jenom přemýšlet. 

A tak jsem přemýšlela......