Buď jsi velký nebo malý, aneb Toto není o pindících

Jiří Turnere díky za článek, fakt díky za ten výstižný název, ale i za samotný obsah, protože od včerejšího dne přemýšlím, jak nenápadně popsat nenávist a závist, kterou sleduji a cítím, i když už dávno na ni nereaguji, přesto....

Souhlasím, že nenávist a zášť je silná emoce shodná s emocí, jakou je STRACH, který když na někoho padne, tak je těžký jako deka ze železa. Kdo vládne těmito emocemi - závist a nenávist, zášť a žárlivost, tak si velmi zkracuje život. Ono závidět a nenávidět, kout plány, jak někoho očernit, je fakt docela náročné. Navíc to, že závistivec nemá brzdnou dráhu je také hodně nebezpečné, protože si může pěkně narazit ten svůj nenávistný mozek do něčeho, z čeho se už nedostane, protože se jedná o silnou emoci, která převálcuje mysl i duši.

Opačný pocit, který uplatňuji ráda je CHVÁLA, kterou se v této zeměpisné šířce velmi šetří. Včera jsem pochválila pár blogerů, schválně je vypíši, protože o tom možná nevědí. Těmi jsou Jan Pražák, Jan Šik, Martin Faltýn, Adam Chadima, Marek Trizuljak, Tomáš Vodvářka, který napsal článek o Haně Hegerové a já si ho z chutí přečetla. Mám ráda Vladimíra Kroupu, sleduji příběh Michala Pohanky, který píše úžasně, čtu ráda i mnoho blogerek, ale chci o nich napsat jindy. 

Mnohokrát, jako každý člověk, jsem i já na někoho měla vztek, mnohokrát jsem si říkala, že bych měla udělat to nebo ono, mnohdy jsem litovala, že nejsem muž, který by někomu nakopal zadek. Nakonec jsem ty závistivce a nenávistné lidi, kteří viděli jenom pozlátko, nechala být. Jednoduše u mě vyhrál fakt, že každý za všechno platí tady na té zemi. Nemusím, také to nedělám, vědět, jak a co ten či onen zaplatit za svoji nenávist. Nezajímá mě to, prostě pro mě ti lidé už dále neexistují, byť mnohým stejně někdy otevřu dveře. Blbost nebo velkorysost?

Naučit se být nad věcí jde možná těžko, ale kdo to umí, vládne velkým darem. Nevím, jestli jsem se to naučila, ale vím, že to umím. Myslím si, že je mojí přirozeností zapomínat na hnusné věci, neotáčet se do minulosti, protože i tento článek bude za pár minut minulostí. Vrátím se tedy ke chvále, kterou se šetří, jakoby patřila mezi zatracované plasty a byla příčinou klimatické krize a za pár dní na přetřesu, o které by horlivě mluvila Greta na nějakém světovém kongresu. Chvála není plast, chvála je něco velkého, co má patřit do našich životů.

A to je chvíle, kdy mohu porovnávat řecké a české zvyklosti, proč se tady lidé nestydí za svoje negativní emoce, proč se nebojí očerňovat a hanit, aniž by znali pravdu? Vše začíná od dětství, kdy děti musí čůrat a kakat, mnohdy sedět na nočníku tak dlouho, dokud není rodič spokojený, že dítě vykonalo potřebu, byť má ještě klidně rok čas na to, aby sedělo na nočníku. V Řecku se děti za všechno chválí, dokonce i za hovýnko v plýnce. Nejsem na to zvyklá, takže z toho mám divný pocit, protože si myslím, že je chválit za každou hloupost nemusí, Ale oni to tak dělají a já po mnoha letech chápu, že je to bezvadný způsob - nekritizovat, ale chválit. 

Z rozcapených řeckých dětí vyrůstají sebevědomí lidé, kteří vlastní SEBEVĚDOMÍ díky chvále od všech, kteří se kolem nich jenom mihnou. Dospělí Řekové se také navzájem chválí. Musím se to naučit, prostě to vážně neumím. Někdy se pokusím napsat článek jako pravá Řekyně, která vyrostla ve chvále. A to bude síla, protože tady nejsme zvyklí na chválu. Bohužel, jsme zvyklí na kritiku a závist. Čekáme, kdo nám vrazí kudlu do zad. Pravdu? Já to nečekám ani po tolika zkušenostech, i když jsem z těch zad vytáhla kudel, že bych si mohla s nimi otevřít obchod. 

Jednou jsem Jiřího Turnera rozvášněně napadla, že napsal něco o smrti. Díky tomu, že v sobě vůbec neživím negativní pocity, jsem už dávno na jeho článek zapomněla. Jenom vím, že jsem napsala emotivní článek a napadla jsem ho jako úhlavního nepřítele. A dnes je ta chvíle, kdy ho chci pochválit za jeho dnešní článek - viz odkaz, který se mi líbí, se kterým souzním, který napsal někdo, kdo umí být neuvěřitelně ostrý a ironický, kritický, kdo si umí udělat i legraci.  

Je to jednoduché. Buď jsi velký nebo malý. Velký člověk nedělá malé sviňárničky, ani velké. Velký člověk nedělá nic, co se jeví jako malost, co je prostě ubohé. Velký člověk umí uznat i svoje chyby, i když má imaginárně nebo de facto malého pindíka.

A je mi naprosto jedno, jak svůj článek autor Jiří Turner myslel, ale použil velmi správná slova, která mi imponovala.

Ráz, dva, tři a můžete naskákat do diskuze, čímž bude můj článek úplně autentický.

http://turnerjiri.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=732506