Chcípni, když se v tom nevyznáš!

Mrzí mě, že na blogu není nějaké rubrika "povinná četba." Je škoda, že taková rubrika není, mohla by mnohým otevřít oči nejen ve zdravotní, ale i v sociální a rodinné problematice, protože tyto jsou zahaleny do tmy nevědomosti. 

Copak o to, mít známé lékaře a vědět o nich je sice fajn, ale ani to nestačí. Je nutné mít znalosti o vlastní diagnóze, protože ani vaše známé lékaře nezajímá mnohdy podstata dg. Hlavně, že napíší nějaký lék, případně provedou EKG a tím je to hotové, až na nějaké výjimky. Současná medicína umí vyléčit vše, ale uzdravit se musíme sami.

Jednou jste se tady rozčilovali, že jsem dostala známou okamžitě do IKEM, protože se obávala, že má rakovinu, jak ji naznačila její obvodní lékařka. Nemám žádný problém kohokoliv dostat kamkoliv, dokonce i muže, kdyby chtěl podstoupit změnu pohlaví nebo i ženu, je to jedno. Prostě celý život někoho někam dostávám, někdy tedy i sebe. Začalo to vloni.

Rychlá mě odvezla na Bulovku na akutní neurologii. Měla jsem štěstí, že tam byla skvělá lékařka, která si dělala starosti o mojí motající se hlavu. Poslala mě na CT, ale to jí nestačilo! Volám váženého pana docenta, který mě měl mnoho let v péči a byl rád, že jsem kdysi odmítla operaci krční páteře a šla jsem hlavou proti zdi. Jenomže ona – páteř - se ozvala a to v takové síle, že jsem vůbec nevnímala nic, bylo mi hrozně zle. Vážený docent se mi omluvit, že mě za 25 let neposlal na CT, o magnetické rezonanci (MR) se raději ani nezmínil. A zase byla na programu akutní operace páteře. Opět jsem odmítla a odletěla jsem do Řecka, kde jsem chodila jako opilá, protože moje rovnováha byla vážně poškozena. Tak jsem plavala s hlavou pod vodou, dokud jsem nezačala chodit rovně. Prostě jenom sděluji, že kdybych nebyla taková jaká jsem, tak neporodím syna, moje maminka by se nedožila celkem vysokého věku a můj manžel by už cca dva roky nebyl mezi námi. Zhmotněná intuice? Dar? Nevím, je to celkem jedno, navíc se o těchto věcech špatně píše. Nejsem ezoterik a nemám tuto pavědu ráda.

Moje bádání v oblasti zdraví začalo vlastně od malička díky tátovi, který měl nemocné srdce a nerozuměl česky. Musela jsem chodit do nemocnice a vyslechnout si všechno, jak má brát prášky, co může a nemůže jíst. Sedm let jsem mu píchala inzulínové injekce a moje maminka byla totálně přepracovaná, aby nás uživila. Mamka celkem mladá dostala cukrovku, měla vysoký tlak a ruplo jí koleno. Ani ona se nemohla řádně domluvit česky, takže opět jsem nastoupila a začala jsem studovat, co by jí mohlo pomoci. Takže tak nějak to začalo a pak už byly ozdravné pobyty, kdy jsem bádala, proč některé děti mají rakovinu, proč se některé narodí postižené, proč jsou lidé vlastně nemocní, spíše špatně léčeni.

Odrazím se od jediné diagnózy a tou je vysoký tlak, který trápí od určitého věku mnoho lidí. Přijdete k lékaři, on vám změří tlak, máte ho vysoký a nasadí prášky. Hodně jsem nad tím přemýšlela, proč tolik lidí umírá na náhlé srdeční příhody, proč je tolik lidí špatně léčeno. A přišla jsem na to, že by každý lékař měl povinně nasadit pacientovi, u kterého zjistí vysoký tlak, tlakového holtera, aby bylo jasné, že se jedná o vysoký tlak a ne o momentální stav člověka, kterému je zle z určité situace. Přišla jsem na mnoho věcí, napsala jsem svůj životní projekt o různých dg. a o různých formách léčení, ale komu projekt dát??? O tlaku píši úmyslně, věřím, že mnozí z vás po přečtení tohoto článku požádají svého obvoďáka nebo internistu, aby vám toho holtera nasadili. Je to důležité.

Nikdy nevěřím jednomu lékaři, pokud si nejsem zcela jista, že je to opravdový odborník, který o mně ví ze zdravotního hlediska dost věcí, protože jinak je léčba o ničem. Díky mamince, které lékaři otrávili srdce tím, že jí nasadili špatné prášky, kdy jsem u ní nebyla v Řecku, dostala bradykardii, čímž se nastartoval ze dne na den Alzheimer, dnes činím vše tak, abych každému, kdo si neví rady a osloví mě, pomohla tím, že ho předávám do péče fundované farmaceutky, která zjistí, zda jsou léky dobře zkombinované či zda se neberou některé léky navíc. I to je důležitá informace a opět na vás apeluji, abyste toto učinili. Nikdo to za vás neudělá, pak se stane to, co je napsáno v nadpisu.

Na závěr bych ráda sdělila, že ne všichni lékaři jsou apatičtí ke stavu pacienta, jsou i tací, kteří se s pacientem baví, zjišťují proč je nemocný atd., ti nejlepší se zajímají i o psychiku pacienta. Ale většina lékařů na to nemá čas, především ti, kteří mají soukromé ordinace. Ti potřebují hodně vydělávat. Lékaři, kteří pracují na špičkových pracovištích nebo v nemocnicích jsou k pacientovi vstřícnější. Těm patří velký dík nejen za zdraví, ale i mnohdy za záchranu života. To jsou ty paradoxy.

Mám o těchto věcech psát dál? Zajímá vás to?