Důchodci by měli mít donáškovou službu, dokud vypadáme jako Muslimové

Ani tímto řešením si nejsem jista, že by se jejich agrese v nákupních centrech a obchodech zmírnila. Já, hloupá, jsem si myslela, že COVID přinese ohleduplnost a člověčenství. Když někdo kritizoval staré lidi, tak jsem byla zlá.

Naprosto vážně od malička jsem inklinovala k tomu, že jsem pomáhala starším. Jednak jsem musela, protože naši rodiče a jejich přátelé Řekové neuměli česky, pak jsem také chtěla. Bavila mě jejich moudrost. Této vlastnosti jsem se nezbavila a různě vozím staré lidi o berlích z nemocnic k nim domů nebo i z obchodu. Nosím jim tašky, byť je moje páteř úplně zborcena v tom pravém slova smyslu. Prostě jim pomáhám, protože je lituji, že jsou většinou osamocení.

Před několika dny na mě zařval jeden důchodce, že jsem svině cikánská. Jistě je pravda, že v těch rouškách z nás vykukují jenom oči, ale i kdybych byla Cikánka, tak proč by to nějaký stařík na mě měl řvát? To je podruhé, kdy na mě řvou, že jsem Cikánka. Nakonec na mě najel vozíkem, to je jejich nová aktivita, ale neočekával ode mě tak prudkou reakci. Možná, že se připravují na nějaké sportovní klání, který důchodce umí vrazit do druhého člověka ve frontě silněji, který umí být sprostší.

Prodavačka dnes udělala chybu, tak se muselo čekat, navíc mi zboží dávala do vedlejšího boxu, kam jsem se v tu chvíli nemohla dostat, takže já jsem nezdržovala. 

"Jdi do hajzlu," zařval na mě důchodce, který měl uplácnuté mastné vlasy a plný koš jídla.

"Co jste říkal?" zeptala jsem se.

A on to opakoval. Řekl to trochu jinak, více agresivněji, ale já myslím, že by mi admini tento výraz zakázali. Mezitím tam byla vedoucí, která nechala tuto situaci projít, jakoby nic neslyšela. Naložila jsem do auta věci a milého pána s jeho vynikajícím slovníkem jsem potkala, když jsem vyjížděla. Stáhla jsem okénko a zablokovala jsem mu cestu, tak že se na mě musel podívat.

"Tak, milý pane, řekněte to znovu, kam že to mám jít? A kam spěcháte?" ptala jsem se mile, ale s mrazivým úsměvem, který díky roušce nebyl vidět.

Důchodce se nedal, trval na tom, že jsem zdržovala, ale mluvil již velmi mírným tónem. A já trvala na tom, aby se mi omluvil. Koukal na mě vztekle, na pusu jsem mu neviděla, na znamení, že tu omluvu myslím vážně jsem jen tak přidala plyn.

"Omlouvám se vám, ale vypadáte jako Muslimka," špitl a já jsem si uvědomila, že mnoho z nás může nyní díky roušce, navíc u  žen s tmavýma očima jaké mám já, vypadat tak, že to vzbudí emoce, který český národ vůči muslimským migrantům má.

"Muslimka nebo Cikánka, vážený, to je jedno, nemáte právo nikomu nadávat," řekla jsem a doma jsem se šla podívat, jestli tak opravdu vypadám.

Konstatuji, že v černé roušce bych sama nevěděla, jestli jde ulicí Muslimka, ale nenosím šátek, tak hergot, asi přestanu nakupovat a počkám si konečně, až budou k dostání roušky bílé. 

Slibuji si, že ode dneška žádného důchodce při nákupech nebudu litovat, protože jenom oni jsou o. k., nenakupují základní potraviny ale utrácí tisíce, jak řekla vedoucí, která ze sebe vydala jenom toto prohlášení, čímž pána ještě více rozlítila. Ona je to ovšem dost pravda.

Nejde o to, co nakupují, kolik peněz utratí, to je věc každého člověka, ale o jejich spěchání a agresivitu, která je jim tak vlastní. Kam pořád spěchají? Do hrobu?

Pokud mě chcete zase peskovat, že se mám odstěhovat do Řecka, sděluji, že kdyby to bylo možné, tak to udělám, protože tam nikdo nesmí nadávat a najíždět vozíkem do druhého člověka. A vůbec, buďte rádi, že mě tady máte, protože já na tento incident zase zapomenu, stejně opět budu těm starým lidem pomáhat.

.