Všichni na jedné louce a Minuta ticha

22. 04. 2019 17:28:54
Jsem pozvaná na pečení kůzlete, tak jedu v přesvědčení, že tam budou lidi z bývalé Jugoslávie. Venku fučí vítr, tak si na poslední chvíli házím do auta bundu Sjíždím z Frýdštejna na Malou Skálu, míjím hrad a prudce zatočím doprava

Vjíždím na velký soukromý pozemek, kde vidím rozestavěný dům a ohromnou louku, na které sedí celkem dost lidí. Po celé louce je slyšet balkánská hudba.

Pozvala nás jedna česká známá, aniž by mi řekla nějaké podrobnosti. Stavba patří jednomu majiteli vynikající Pizzerie. Je původně z Bosny a Hercogoviny, kdysi sem do ČR utekl za války. Sedám si ke dvěma ženám. I ony jsou původem z Bosny, přišly sem kdysi jako děti na ozdravný pobyt během války v Sarajevu. Byly jako děti v jakýchsi lágrech. A pak sem za nimi přišli jejich rodiče, kteří se vrátili zpět do svojí vlasti, když skončila válka. Připomínalo mi to můj život, osud mých rodičů.

Vedle mě se objevují dva mladí Srbové, každý z nich drží v ruce pivo a usmívají se. Jsou pravoslavní a zpívají srbské písně. Jsem ráda, že si mohu chvíli promluvit srbsky. Mám tu řeč ráda.

Silný studený vítr mě přiměje, abych si vyndala z auta bundu. Chci jet domů do tepla domova, ale dívám se na ty národnosti a rozdílná náboženství. Nejvíce je tam muslimských Bosanců, pak jsou tam pravoslavní, katolíci a ateisté. Přichází český ateista se širokým úsměvem na tváři. Je evidentně pod drogami, ale najednou ho nesoudím. Jsou Velikonoce, dívám se mu do očí, kde vidím zvláštní oduševnělost. Věřím, že je to skvostný kovář, ale bohužel alkohol a fet se na něm podepsal. V tu chvíli se cítil šťastný.

Můj pohled se dívá na každého jednotlivě, přestože jsou tam všichni společně bez rozdílu národnosti a náboženství, aby oslavili Velikonoce. Donáší mi na tácku upečenou kozu a majitel chalupy ještě přidělává jehněčí játra, kterých se ani nedotknu.

Najednou vstane mladý Srb a zařve do mikrofonu „ticho.“ Zmlkli jsme a všichni se k němu otočili.

„Dáme minutu ticha za ty mrtvé ze Srí Lanky,“ řekne, položí si ruku na místo, kde je srdce, a my všichni jsme si stoupli a nějak nevědomě, možná někdo vědomě, jsme si tu ruku také dali na srdce.

Podíval se na hodinky a po minutě ticha zvedl lahev s pivem. Ztratila jsem řeč a čekala jsem, co řekne. Mladý člověk, který udělal takové gesto, mě jednoduše mile překvapil. Ne, to nebylo gesto, on tu minuta ticha za ty oběti myslel opravdu ze srdce.

„Tak na zdraví, ať jsme stále přátelé, ať už není nikdy válka ani u nás, ani nikde na světě,“ řekne Srb a napije se z lahve.

Jedna z Bosanek se rozpláče nad vzpomínkou, jaké to tehdy bylo. Její dcera se jí ptá, proč pláče.

„To nic, něco mi vlítlo do oka,“ odpoví perfektní češtinou matka dívky.

„Do obou jo? Mami, to muselo být hrozné ta válka, tak nebreč. Pojedeme do Bosny za babičkou, jo?“ ptá se rozumná holka, která chodí do páté třídy.

Matka ji pohladí a přikývne, že ano, že pojedou. Holka má štěstí, protože v Bosně už není válka a také se dá svobodně cestovat. Přivřu oči a vzpomínám na taková velikonční setkání řeckých krajanů ve věku mých rodičů. Jejich poslední přípitek byl na to, aby se brzy mohli vrátit do svojí vlasti. Trvalo to 28 let, nežli se mohli začít stěhovat zpět. Usmála jsem se. Jen tak jsem se usmála.

A tak nějak by to mělo na světě vypadat, měli bychom se na těch loukách scházet, měli bychom vnímat lidi i jejich rozdílné kultury. Měli bychom se radovat a ne držet minutu ticha za promarněné životy ve Srí Lance, ani nikde jinde na světě.

Autor: Katerina Kaltsogianni | pondělí 22.4.2019 17:28 | karma článku: 24.82 | přečteno: 743x

Další články blogera

Katerina Kaltsogianni

Jsem skvělá. Co skvělá? Jsem nejlepší!

Vy stále nevíte, co je to Řekyně? Já to také dlouho nevěděla, až dnes jsem si uvědomila, že to už konečně o sobě napíšu. Nemůžu za to, že jsem tak moc dobrá. Houby dobrá, jsem prostě skvělá. Jsem charismatická a skromná. Až tak!

24.5.2019 v 19:06 | Karma článku: 22.90 | Přečteno: 963 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Budu žít tam, kde mají ženy klitoris

Není kam utéct, celý svět je v nějakých problémech, ale přeci jenom máme na výběr. Tedy já mám na výběr. USA už jsem odmítla, leč přehodnotím svůj postoj. Rozhodla jsem se, že budu žít a jezdit tam, kde mají ženy klitoris.

23.5.2019 v 16:32 | Karma článku: 30.36 | Přečteno: 1930 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Zlatí komunisté, aneb Jak já bych si kopla

Komunistický režim jsem naprosto nesnášela. Měla jsem strašný odpor ke všem soudruhům a k celému tomu šílenému systému. Neměla jsem žádnou příslušnost, nikam jsem nepatřila, dokud jsem jednoho politika nenakopla. To byl výkon.

21.5.2019 v 8:30 | Karma článku: 31.09 | Přečteno: 1483 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Potencionálním vrahům předhodíme oběť?

Tento článek věnuji i blogerkám a blogerům, protože ohlasy pod mým článkem o problematice "pedofilie" měl ochránit děti. Tento vzkaz spustil řádění několika přispěvatelů, kteří nemají koule na to, aby sami psali články, srabi.

19.5.2019 v 20:19 | Karma článku: 20.27 | Přečteno: 879 |

Další články z rubriky Ostatní

Jan Pavlík

Čaulidi

Něco jsem o bytostech zvaných napůl psím a napůl člověčím jménem zaslechl, ale nikdy jsem stvoření toho jména nepotkal, proto jsem také nevěřil, že existují.

25.5.2019 v 14:07 | Karma článku: 10.89 | Přečteno: 210 | Diskuse

Klára Tůmová

Tady je kočka!

Zdá se, že jsem od kradení koček postoupila k tomu, že se můj mňoukavý spolubydlící rozhodl po vzoru kocoura Olího emigrovat někam do neznáma.

25.5.2019 v 13:23 | Karma článku: 7.02 | Přečteno: 151 | Diskuse

Michal Pohanka

Óda na tílko blogera Josefa Nožičky

Bloumám po ulicích s fotkou Josefa a otravuji chodce, zda nevědí, kde by se dalo tílko pořídit. Marně. I důchodci, pamatující ještě první Spartakiádu, bezradně kroutí hlavami. Obracel jsem se na Poštu pro tebe i Honzu Musila.

25.5.2019 v 10:21 | Karma článku: 26.49 | Přečteno: 816 | Diskuse

Helena Vlachová

Zoufalý stav školství

Agresivita žáků, agresivita rodičů, organizovaná lenost, nesmyslné projekty, skleníkové prostředí, inkluze. Tak by se dal charakterizovat stav vzdělávání u nás.

25.5.2019 v 6:34 | Karma článku: 34.29 | Přečteno: 800 | Diskuse

Marketa Kadhi

Telefonát - aneb jen se tak vypsat z pocitů

Zazvonil mi telefon, číslo bez identifikace volajícího. Ten hovor jsem přijala. Pán se představil jménem, hodností a že je z policie jistého města. Omlouval se, že sám neví, komu volá. Byl zdvořilý a určitě to nebylo jednoduché.

24.5.2019 v 22:11 | Karma článku: 28.39 | Přečteno: 762 | Diskuse
Počet článků 128 Celková karma 25.81 Průměrná čtenost 1401

Jsem žena, která se neustále potýká mezi dvěma světy - mezi řeckým a českým. Neznám slovo "nejde to," když jde o záchranu lidského života. Neznám pocit závist a nenávist.

Mám jednu velkou touhu, kterou v sobě nosím od malička, snad se mi podaří i tuto splnit.

A nic jiného už o sobě psát nebudu, nemá to smysl. Od toho je blog, abyste si udělali názor sami. 

Najdete na iDNES.cz