Kolja

17. 04. 2019 0:06:53
Předpokládám, že ten film jste asi všichni viděli, ale já nevím, proč jsem se mu bránila. Dnes jsem poprvé viděla film Kolja a úplně mě dostal do kolen, zadral se mi do nitra. Tehdy jsem byla v Řecku a byla jsem opravdu šťastná.

V listopadu 1989 jsem byla v Řecku. Maminka tam byla právě rok. Bydlela v pronajatém bytě v Agie s dědou, který nesměl vynechat žádné zprávy. A najednou jsem viděla české lidi, jak něco křičí na Václaváku. Pomyslela jsem si, že ukazují rok 1968, ale pak jsem si vzpomněla, že nebyla asi barevná televize. Zesílila jsem zvuk a hleděla jsem na davy lidí, jak cinkají klíči a jak křičí radostí. Přidala jsem se i já. Z kuchyně přišla i maminka a také se rozbrečela. Děda do toho mluvil.

"Počkejte, nemluvte,, něco se děje v Praze," řekla jsem a pustila jsem TV ještě více nahlas a nechtěla jsem věřit vlastním uším, najednou tu byla svoboda.

Seděla jsem a z očí my tekly slzy štěstí. Vzala jsem telefon, tehdy nebyly ještě mobily, a volala jsem všem známým do Československa. Mluvila jsem hodiny a netušila jsem, že to bude šílený účet. I kdybych to tušila, bylo mi to v tu chvíli jedno. Oslavovala jsem z dálky tu svobodu, která přišla tak nečekaně. Byla jsem neskutečně hrdá na to, co se tehdy odehrávalo v Praze a v Československu a litovala jsem, že tam nejsem. Každý den jsem čekala na zprávy, snad poprvé jsem si pouštěle řecké radio, co se dozvím a kupovala jsem si řecké noviny. Četla jsem každou větu nekolikrát. Mamka zapomněla na jídlo, které se spálilo, ale bylo nám tom v tu chvíli jedno. Vím, že nám děda udělal hemenex.

Pamatuji si, jak jsem přiletěla, jak byli na sebe lidé milí, jak byli šťastní, jak byli přívětiví. Konečně jsem se nadýchla asi tak jako každý v tehdejší době v Československu. Na ten nádherný pocit jsem zapomněla, až dnes se mi všechno vybavilo, jako by to bylo včera. Proč to tak nezůstalo, proč ta radost zmizela?

Kromě nádherného scénáře, skvěle umělecky zpracovaného filmu, vynikajících hereckých výkonů, záběrů českých lidí, jak cinkají klíčky, jsem byla dojata tak, že sedám a píši dnes druhý článek, přestože jsem byla přesvědčena, že dnes už psát nebudu. Nechtěla jsem psát ani zítra, možná ani pozítří.

Sledovala jsem v tom filmu neskutečně dokonalé vyjádření české povahy, spíše českého naturelu, cítím v tom rozdíl. Ten malý kluk, který měl znázornit celou tu okupaci byl tak roztomilý, tak opravdový. Postava Kolji byla zasazena velmi citlivě do děje a ukázala vše, co jsme o okupaci SSSR věděli, co jsme prožívali, co nám brzdilo svobodné životy.

Vážně jsem tehdy byla moc šťastná a moc hrdá, že se Československo stalo demokratickou svobodnou zemí. Byla jsem nadšená tím vším, co mi tady tak chybělo. Uvědomuji si, že bych to nadšení, přátelství a tehdejší slušnost chtěla prožívat každý den. I proto jsem mnohdy kritická, je mi smutno po té tehdejší euforii.

Zapomněla jsem na to, jaké to tady bylo, jak jsem se bála přejíždět hranice, kolikrát jsem těm cizineckým policajtům musela lhát, jak jsem se klepala, když jsem se vracela, jestli mě nezatknou. Jako bezzemci jsme patřili pod cizineckou policii. Byla jsem fakt docela odvážná, protože jsem měla vždy jenom československé zpětné vízum na cestu do Řecka, ale jezdila jsem si do různých zemí. Byla jsem stále jednou nohou v kriminále.

Proč já se na film Kolja odmítala dívat, přestože mě osarové filmy zajímají? Proč já jsem nikdy nedočetla žádnou recenzi, žádný článek o filmu Kolja? Netušila jsem, co se ve filmu odehrává, tak asi proto, možná podvědomí, aby mi nebylo líto, že i přes tak hladkou změnu, které se říká "sametová revoluce," to tady zase drhne, byť jsem žasla, jak dokonale a velmi oduševněle je film natočený, aby nám připomněl celou tu komunistickou dobu. Tento film si ty Oskary zasloužil snad nejvíc ze všech filmů. Možná, že cizinci, kteří tuto dobu neprožili a neznají ji, nemohou tušit, proč právě byl tento film oceněn několika Oskary.

Kromě toho byl zfilmován silný příběh křehké dětské duše, která nám svojí ruštinou jemně naznačila, co už tady nikdy nechceme mít. A také příběh muže, který přijme toho prcka je prostě zpracován do jemných detailů, které vyjadřují vše.

Cokoliv bych dál napsala, tak by bylo laciné, protože mi nyní chybí slova. Prostě mě film lidsky zasáhl a těšila jsem se, že se konečně rozbrečím, ale oči mám suché. Brečela jsem dovnitř.

K. K.

Autor: Katerina Kaltsogianni | středa 17.4.2019 0:06 | karma článku: 27.13 | přečteno: 941x

Další články blogera

Katerina Kaltsogianni

Jsem skvělá. Co skvělá? Jsem nejlepší!

Vy stále nevíte, co je to Řekyně? Já to také dlouho nevěděla, až dnes jsem si uvědomila, že to už konečně o sobě napíšu. Nemůžu za to, že jsem tak moc dobrá. Houby dobrá, jsem prostě skvělá. Jsem charismatická a skromná. Až tak!

24.5.2019 v 19:06 | Karma článku: 22.90 | Přečteno: 963 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Budu žít tam, kde mají ženy klitoris

Není kam utéct, celý svět je v nějakých problémech, ale přeci jenom máme na výběr. Tedy já mám na výběr. USA už jsem odmítla, leč přehodnotím svůj postoj. Rozhodla jsem se, že budu žít a jezdit tam, kde mají ženy klitoris.

23.5.2019 v 16:32 | Karma článku: 30.36 | Přečteno: 1930 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Zlatí komunisté, aneb Jak já bych si kopla

Komunistický režim jsem naprosto nesnášela. Měla jsem strašný odpor ke všem soudruhům a k celému tomu šílenému systému. Neměla jsem žádnou příslušnost, nikam jsem nepatřila, dokud jsem jednoho politika nenakopla. To byl výkon.

21.5.2019 v 8:30 | Karma článku: 31.09 | Přečteno: 1483 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Potencionálním vrahům předhodíme oběť?

Tento článek věnuji i blogerkám a blogerům, protože ohlasy pod mým článkem o problematice "pedofilie" měl ochránit děti. Tento vzkaz spustil řádění několika přispěvatelů, kteří nemají koule na to, aby sami psali články, srabi.

19.5.2019 v 20:19 | Karma článku: 20.27 | Přečteno: 879 |

Další články z rubriky Ostatní

Jan Pavlík

Čaulidi

Něco jsem o bytostech zvaných napůl psím a napůl člověčím jménem zaslechl, ale nikdy jsem stvoření toho jména nepotkal, proto jsem také nevěřil, že existují.

25.5.2019 v 14:07 | Karma článku: 10.89 | Přečteno: 210 | Diskuse

Klára Tůmová

Tady je kočka!

Zdá se, že jsem od kradení koček postoupila k tomu, že se můj mňoukavý spolubydlící rozhodl po vzoru kocoura Olího emigrovat někam do neznáma.

25.5.2019 v 13:23 | Karma článku: 7.02 | Přečteno: 151 | Diskuse

Michal Pohanka

Óda na tílko blogera Josefa Nožičky

Bloumám po ulicích s fotkou Josefa a otravuji chodce, zda nevědí, kde by se dalo tílko pořídit. Marně. I důchodci, pamatující ještě první Spartakiádu, bezradně kroutí hlavami. Obracel jsem se na Poštu pro tebe i Honzu Musila.

25.5.2019 v 10:21 | Karma článku: 26.49 | Přečteno: 816 | Diskuse

Helena Vlachová

Zoufalý stav školství

Agresivita žáků, agresivita rodičů, organizovaná lenost, nesmyslné projekty, skleníkové prostředí, inkluze. Tak by se dal charakterizovat stav vzdělávání u nás.

25.5.2019 v 6:34 | Karma článku: 34.24 | Přečteno: 800 | Diskuse

Marketa Kadhi

Telefonát - aneb jen se tak vypsat z pocitů

Zazvonil mi telefon, číslo bez identifikace volajícího. Ten hovor jsem přijala. Pán se představil jménem, hodností a že je z policie jistého města. Omlouval se, že sám neví, komu volá. Byl zdvořilý a určitě to nebylo jednoduché.

24.5.2019 v 22:11 | Karma článku: 28.39 | Přečteno: 762 | Diskuse
Počet článků 128 Celková karma 25.81 Průměrná čtenost 1401

Jsem žena, která se neustále potýká mezi dvěma světy - mezi řeckým a českým. Neznám slovo "nejde to," když jde o záchranu lidského života. Neznám pocit závist a nenávist.

Mám jednu velkou touhu, kterou v sobě nosím od malička, snad se mi podaří i tuto splnit.

A nic jiného už o sobě psát nebudu, nemá to smysl. Od toho je blog, abyste si udělali názor sami. 

Najdete na iDNES.cz