Kolja

Předpokládám, že ten film jste asi všichni viděli, ale já nevím, proč jsem se mu bránila. Dnes jsem poprvé viděla film Kolja a úplně mě dostal do kolen, zadral se mi do nitra. Tehdy jsem byla v Řecku a byla jsem opravdu šťastná.

V listopadu 1989 jsem byla v Řecku. Maminka tam byla právě rok. Bydlela v pronajatém bytě v Agie s dědou, který nesměl vynechat žádné zprávy. A najednou jsem viděla české lidi, jak něco křičí na Václaváku. Pomyslela jsem si, že ukazují rok 1968, ale pak jsem si vzpomněla, že nebyla asi barevná televize. Zesílila jsem zvuk a hleděla jsem na davy lidí, jak cinkají klíči a jak křičí radostí. Přidala jsem se i já. Z kuchyně přišla i maminka a také se rozbrečela. Děda do toho mluvil. 

"Počkejte, nemluvte,, něco se děje v Praze," řekla jsem a pustila jsem TV ještě více nahlas a nechtěla jsem věřit vlastním uším, najednou tu byla svoboda. 

Seděla jsem a z očí my tekly slzy štěstí. Vzala jsem telefon, tehdy nebyly ještě mobily, a volala jsem všem známým do Československa. Mluvila jsem hodiny a netušila jsem, že to bude šílený účet. I kdybych to tušila, bylo mi to v tu chvíli jedno. Oslavovala jsem z dálky tu svobodu, která přišla tak nečekaně. Byla jsem neskutečně hrdá na to, co se tehdy odehrávalo v Praze a v Československu a litovala jsem, že tam nejsem. Každý den jsem čekala na zprávy, snad poprvé jsem si pouštěle řecké radio, co se dozvím a kupovala jsem si řecké noviny. Četla jsem každou větu nekolikrát. Mamka zapomněla na jídlo, které se spálilo, ale bylo nám tom v tu chvíli jedno. Vím, že nám děda udělal  hemenex.

Pamatuji si, jak jsem přiletěla, jak byli na sebe lidé milí, jak byli šťastní, jak byli přívětiví. Konečně jsem se nadýchla asi tak jako každý v tehdejší době v Československu. Na ten nádherný pocit jsem zapomněla, až dnes se mi všechno vybavilo, jako by to bylo včera. Proč to tak nezůstalo, proč ta radost zmizela?

Kromě nádherného scénáře, skvěle umělecky zpracovaného filmu, vynikajících hereckých výkonů, záběrů českých lidí, jak cinkají  klíčky, jsem byla dojata tak, že sedám a píši dnes druhý článek, přestože jsem byla přesvědčena, že dnes už psát nebudu. Nechtěla jsem psát ani zítra, možná ani pozítří.

Sledovala jsem v tom filmu neskutečně dokonalé vyjádření české povahy, spíše českého naturelu, cítím v tom rozdíl. Ten malý kluk, který měl znázornit celou tu okupaci byl tak roztomilý, tak opravdový. Postava  Kolji byla zasazena velmi citlivě do děje a ukázala vše, co jsme o okupaci SSSR věděli, co jsme prožívali, co nám brzdilo svobodné životy. 

Vážně jsem tehdy byla moc šťastná a moc hrdá, že se Československo stalo demokratickou svobodnou zemí. Byla jsem nadšená tím vším, co mi tady tak chybělo. Uvědomuji si, že bych to nadšení, přátelství a tehdejší slušnost chtěla prožívat každý den. I proto jsem mnohdy kritická, je mi smutno po té tehdejší euforii.

Zapomněla jsem na to, jaké to tady bylo, jak jsem se bála přejíždět hranice, kolikrát jsem těm cizineckým policajtům musela lhát, jak jsem se klepala, když jsem se vracela, jestli mě nezatknou. Jako bezzemci jsme patřili pod cizineckou policii. Byla jsem fakt docela odvážná, protože jsem měla vždy jenom československé zpětné vízum na cestu do Řecka, ale jezdila jsem si do různých zemí. Byla jsem stále jednou nohou v kriminále. 

Proč já se na film Kolja odmítala dívat, přestože mě osarové filmy zajímají? Proč já jsem nikdy nedočetla žádnou recenzi, žádný článek o filmu Kolja? Netušila jsem, co se ve filmu odehrává, tak asi proto, možná podvědomí, aby mi nebylo líto, že i přes tak hladkou změnu, které se říká "sametová revoluce," to tady zase drhne, byť jsem žasla, jak dokonale a velmi oduševněle je film natočený, aby nám připomněl celou tu komunistickou dobu. Tento film si ty Oskary zasloužil snad nejvíc ze všech filmů. Možná, že cizinci, kteří tuto dobu neprožili a neznají ji, nemohou tušit, proč právě byl tento film oceněn několika Oskary. 

Kromě toho byl zfilmován silný příběh křehké dětské duše, která nám svojí ruštinou jemně naznačila, co už tady nikdy nechceme mít. A také příběh muže, který přijme toho prcka je prostě zpracován do jemných detailů, které vyjadřují vše. 

Cokoliv bych dál napsala, tak by bylo laciné, protože mi nyní chybí slova. Prostě mě film lidsky zasáhl a těšila jsem se, že se konečně rozbrečím, ale oči mám suché. Brečela jsem dovnitř.

K. K.