Žebračka s obřízkou III. - konec?

Poslouchala jsem Sofii a mlčela jsem. Její příběh byl tak hnusný a bylo v něm tolik násilí, že by vydal na několik životů. Neměla jsem nikdy ráda prostitutky, ale u Sofie jsem ten pocit neměla. K prostituci byla donucena.

Chci ten příběh dokončit, sedám k počítači a sem tam jdu zvracet. Není to nic neobvyklého, když se píše o něčem tak strašném a šíleném jako je Sofiin život. Nevím, jestli dokážu vylíčit tu tragédii a hloubku jejího příběhu. V duchu si slibuji, že takové příběhy psát nebudu, ale znovu sedám a píšu.

    ------------------------------------------------------------------------------------------------------

Druhý den jsme šly ve stejnou hodinu, přesně o půlnoci, do stejné kavárny, aby na nás viděl její Pakistanec. Potřeboval ji mít pod dohledem. Zasunula jsem svůj vztek někam jinam a nechal ji vyprávět.

„Potřebuji ti toho tolik říct. A potřebuji od tebe velkou pomoc. Hledala jsem tě mnoho let, ale to už jsem ti říkala“, mluvila potichu Sofie a rozhlížela se po číšníkovi.

Objednávala, na co měla chuť, to samé mně. A vůbec se neptala. Zase to byla ta malá žebračka, která si říkala a dělala, co uznala za vhodné.

„Měla jsi pravdu. Měla jsem zdravou mámu a tátu, který mě znásilňoval. Dělal to se mnou tak, abych zůstala pannou.  A pak jsem ho šla udat, protože mi máma nevěřila, jak moc mě to bolí, jak se bojím, jak jsem ze všeho byla unavená.Bila mě, nutila mě denně chodit žebrat. Pak tátu konečně zavřeli. Máma si přivedla domů dalšího chlapa, kterému jsem musela říkat „tati.“ A ten mě od prvního dne znásilňoval před očima mámy.  K žebrání mě nutila máma," navázala na svůj životní příběh.

„A pak mě donutila dělat kurvu,“ dodala a zabodla vidličku do zákusku.

Nechala jsem jí mluvit, nepřerušovala jsem jí, chtěla jsem si zapamatovat každé její slovo.

„Jak tě mohla donutit dělat kurvu?“ byla moje jediná otázka, která byla zbytečná, možná i hloupá.

„Odvedla mě do toho nebezpečného parčíku v Larisse, kde se scházela veškerá verbež, ani si to nedovedeš představit. Chodili tam i ti v kravatách, doktoři, advokáti a policajti. A pak tam chodili Pakistánci, Afgánci, všichni, co si nemohli najít ženskou. Ta elita těch Řeků chtěla hnusné věci, nebudu ti to vyprávět, štítila by ses mě,“ povídala dál a dál velmi smutně a já viděla, jak ještě více bledne.

„Hlídal mě tam ten otčím, abych neutekla. Jedinému, čemu jsem utekla, tak to byly drogy, kromě toho spreje, který se dává na to, abys měla chuť na sex. Bylo mi po něm špatně, někdy jsem i omdlela. Mám stále nemocné srdce,“ řekla a v očích měla slzy.

„Sofie, nemohla jsi utéct do jiného města?“ zeptala jsem se.

„ Ne, to nešlo. Jednoduše by matka vyrazila mojí sestru na ulici žebrat, tak jako jsem musela já. Ona je malá, teď jí je dvanáct let. Dělala bych kurvu do dneška, ale tam mě poznal můj manžel,“ potvrdila mi to, co mi vrtalo v hlavě.

„Sofie, ale muslim ti nikdy přeci neodpustí, že jsi dělala kurvu. Až porodíš, tak tě bude pást on, uvidíš,“ řekla jsem a zamyslela jsem se nad tím, že to s ní nemůže dopadnout dobře.

"To ne, to by mi neudělal, vždyť budeme dítě," utvrzovala nás obě Sofie s rozšířenými očima.

„Ty jsi vážně nebyla na fetu? Jak jsi to zvládala?“ ptala jsem se dál ne kvůli těm příběhům, ale kvůli Sofii, kvůli tomu, jak tohle všechno mohla ve zdraví přetrpět?

Nebyla na fetu, byla jenom na tom spreji, který původně sloužil pro nemocné srdcaře. Ten sprej právě Sofii mohl pokaždé zabít. Nepila alkohol, kouřila jenom cigarety. Jednu jsem ji tajně podala a ona se dívala, aby jí pakistanský manžel neviděl. Kouřila skoro pod stolem.

„A dál?“ nedalo mi to a hlavou mi prolétla myšlenka, že musela být hodně silná a odolná, aby tento život vydržela.

Dál se to nedá slovo od slova vypsat. Pracovala v té nejhorší čtvrti, v tom parčíku, kam chodili černí klienti z Pakistánu, Bangladéše, Indie, všichni ti prodejci, kteří se nám snažili prodat na pláži brýle, šátky, fejkové věci. Všichni ti, co se neměli kde umýt, co spali pod olivami nebo na lavičkách, všichni ti, kterých by si žádná normální ženská nevšimla. Sofie si sebou nosila petku s vodou, ze které se trochu po sexu omyla. Byl to zázrak, že otěhotněla. 

„A cos sis vydělávala za tu šílenou práci?“ ptala jsem se, přestože mi moje hlava tohle všechno nebrala.

Sofie dělala všechno, co muži chtěli. Od análního po orální sex, jen tak venku, kdy stáli opření o popelnici nebo o něco, aby ona mohla „pracovat.“ Brala si od pěti do deseti eur za klienta, víc by ji v tom parčíku nikdo nedal.

„Dělala jsem to kvůli sestře a teď ji nevidím. Potřebuji poradit. Moje máma je také kurva,“ řekla rozzlobeně.

„Chtěla spát s mým manželem. To se prostě nedělá. Jsem její dcera. Co si to vůbec dovolila? Proč mě vůbec porodila, když mi připravila takový hnusný život. Ona není vůbec jako máma, vůbec není jako člověk. Pamatuji si i tu obřízku, nechala mi ji dělat v Albánii za živa. To byla taková bolest, že si to nedovedeš představit," řekla Sofie a její oči byly v tu chvíli prázdné.

Sofie hleděla s ustaraným výrazem, nejedla ani objednaný medovník a kolem ní stříkal strach, co bude s její sestrou, kterou nemohla vídat, protože se s matkou pohádala.

„Co mám dělat?“ poraď mi.

Mlčela jsem a přemýšlela jsem, jaké to muselo být pro Sofii, když ji znásilňoval otec i otčím, jaké to je, když máma nutí vlastní dceru dělat kurvu. Jaké to je, mít starost o mladší sestru, kterou před takovým životem chtěla ochránit. Jaké to je, když její matka svádí jejího Pakistance? Nevěděla jsem, co ji na to říct.

„Vezmi si sestru k sobě,“ promluvila jsem konečně.

„No, ale to nedovolí můj manžel, stejně bydlíme v autě,“ smutně odvětila Sofie.

„Ty za něho stejně nejsi vdaná, nelži mi,“ zpřísnila jsem na hlase.

„Ale jsem,“ lhala, ale její oči mi říkaly, že mám pravdu.

„Věříš v boha?“ zeptala jsem se jí náhle.

„Hodně, kdyby nebylo boha, tak už asi nežiju.“

„Ale jsi muslimka, ne? A ty věříš, že ti nějaký muslim fakt odpustí? Ne, tomu nevěř. Zničí tě,“ sekala jsem slova tak, abych se nějak dostala k tomu, co ta Sofie je vlastně zač, co cítí, jak jí je doopravdy, jak moc to s tou sestrou myslí vážně? I když toto jsem jí věřila.

„Víš, já jsem normální muslimská kurva, takže nemůžu být muslimka, nemůžu být nic, ani křesťanka, jsem normální kurva. A teď budu mámou. A narodí se nám syn a já mám takový strach,“řekla jedním dechem a položila si ruku na hruď. 

Konečně z ní spadla maska její síly, kterou už nemohla dál držet na svém obličeji. Plakala a objímala mě. Cítila jsem u lokte její břicho a ve vzduchu její beznaděj.

"Asi máš pravdu, začne mě prodávat Pakistanec, cítím to. A co bude s mým synkem?" slyším zoufalá slova Sofie.

Hlavou mi šrotoval záchranný plán pro holku, která od malička našlapala kilometry s kapesníčkama a s klíčenkama, pak zase kilometry do parčíku a zpět, kde ji špinil kdekdo. Nějak už to musím udělat a dostat Sofii z této situace. Ale je vůbec možné, aby ona začala žít normální život? Vždyť ho vůbec nezná. Neví, co je to normální život. Obávala jsem se o její budoucí dítě. A najednou slyším to, co mi tak dlouho chtěla říct.

„Vezmi mě odsud pryč. Vezmi mě do Čech, abych už nebyla týraná, já už nemůžu. On mě bije, máma s ním určitě spí, proto tam nebydlíme. Já nevím, jak to dítě vychovám,“ řekla to, po čem opravdu toužila.

Byl konec srpna, Řekové odjížděli z Veliky, takže pakistánští prodavači zabalili svoje zboží a odjeli. S nimi odjela i Sofie, zase mi zmizela. Od Lici jsem věděla, že už porodila chlapečka a že i s tím malým miminem pokračuje v prodeji na tržnici v Larisse. Můj záchranný plán pro Sofii byl zase v nedohlednu.

Další léto stála Sofie za pultem, zmizel její úsměv, ale milovala svého synka, který byl krásný a snědý. Bylo to veselé batole. Chodila jsem si s ním hrát, někdy jsem ho vzala k moři. Jednoho dne vyběhla Sofie a byla plná modřin. Plakala a běžela za mnou.

„Podívej se, co mi zase udělal?“ Ukázala mi ruce, které byly opařené horkou vodou.

 „V zimě byl v Pakistanu, má tam další manželku a děti. Jsem pro něho zase jenom ta kurva. Nepustí mě ani na krok, vyhrožuje mi, že mi sebere syna. A klidně jde spát s mojí mámou. Měla jsem pravdu. Co mám dělat?“ křičela u moře zoufale Sofie.

„Uklidni se a začni se chovat zodpovědně. Seber kluka a jdi do nějakého kostela, tam se o vás dva postarají. Dají vám najíst, najdou vám bydlení, ale když budeš váhat, tak si, Sofie, zapamatuj, přijdeš o všechno, i o ten tvůj mizerný život,“ radila jsem jí a slíbila jsem jí, že ji pomůžu s útěkem a odvezu ji i s dítětem autem.

Všechno muselo být připravené tak, aby nás nikdo neviděl. Pomsta Pakistánce by byla jak z hororu, nesměly jsme udělat žádnou chybu.

Ve čtyři hodiny ráno jsem stála na určeném místě. A opět jsem čekala, ale Sofie nikde. Seděla jsem v autě asi dvě hodiny a dívala jsem se na krásný východ slunce. Konečně jsem nastartovala auto a odjela jsem domů. Večer jsem se šla podívat za Sofií.

Ztratila se. Nebyla tam už nikdy. Vyzvídala jsem od Pakistanice, kde je? Řekla jsem mu, že když mi neřekne pravdu, že zavolám policii. Bál se, ale usmíval se tím vražedným úsměvem.

„Odjela s malým do Larissy, je nějak nemocný. Nemusíš mít strach,“ lhal.

„A proč jí nezvoní telefon, proč je telefon vypnutý?“ nedala jsem se.

„Není vypnutý, je rozbitý, musím jí koupit nový. Dnes jí ho koupím,“ lhal dál.

Přitočila se ke mně nějaká starší cikánka, která s nimi často seděla u pultu a zašeptala mi:

„Sofie je kurva, neumí se starat o dítě, nech to být,“ dodala a já nevěděla, že mluvím s její příšernou matkou.

Za pár dní tam byl chlapeček a hrála si s ním velmi pěkná pákistánská mladá žena, údajně manželka bratra „pákistánského manžela,“ který někam schoval Sofii.

„Půjč mi ho,“ řekla jsem jí a vzala jsem do náruče malého kluka.

Sledovalo mě několik párů očí, které byly zlé. Usmívaly se na mě falešně jejich pusy, ovšem oči mi říkaly, že na ně nemám, že nemám žádnou šanci, tak jako ji asi neměla Sofie.

A nakonec zmizel i Pakistanec, dokonce i malý synek Sofie. Stará cikánka tam seděla a vždy se na mě pokřiveně usmála. Měla vítězný výraz v obličeji.

Odjela jsem na policii a její matka putovala k výslechu. I tam se ukázala jako tvrdá žena, která nerespektuje nic a nikoho. Samozřejmě nic nevěděla, nic nevyzradila a policie ji pustila. A tak zmizela i ona, už se do Veliky nevrátila.

Chtěla jsem tento příběh dokončit, ale za mě ho dokončí nebo dokončil život sám. Nevím, kde je Sofie, nevím, jestli žije, nevím, co je s jejím synkem a nevím, jestli její sestra nejde v Sofiinýchch šlépějích. Rodinná tradice a karma této divné rodiny byla tak krutá, že nečekám nic, co by mě asi potěšilo.

P. S.

I přes veškeré moje včerejší snahy, kdy jsem kontaktovala Licu a další, kteří by mi mohli o Sofii něco říct, tak nevím nic. Pod Sofií se slehla zem. Doufám, že ne skutečně.

http://katerinakaltsogianni1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=700110 - I. díl

http://katerinakaltsogianni1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=700246 II. díl