Paní Kateřino, doporučuji... vyzkoušet si to. Rok, dva, tři i více ... Mé mamince je 94 roků,měla pár pádů a v korsetu byla už když já jsem ještě pracovala. Před dvěma roky ještě zvládla dojet do města do cukrárny na kafíčko . Nakupuje jí bratr a vozí po doktorech. Já se tolik nezůčastňuji neb mám doma od roku 2003 syna, po CMP ...

V životě bych neřekla, že svou matku, nebo syna nedám do sociálního zařízení ...

Jo,jo... taky stárnu, i ten bratr ...

Paní Vlasto,, já si to zkusila, vím, o čem píšete. Vy to máte díky synovi těžší a naprosto Vás chápu, nesoudím a neodsuzuji, je mi těch lidí jenom hrozně líto.

Tak jsem si přečetla článek i diskuzi. Paní Kateřino, přikláním se k Vašemu názoru, co se týče péče o rodiče. Ústavní péče nebo LDN je u mě až to poslední. Člověk by se měl vzdát svého pohodlí nebo i svojí práce a zařídit si věci tak, aby se mohl o staré rodiče postarat osobně. Nepřehazovat tuto povinnost (ano, je to i povinnost, vedle radosti z toho, že mohu rodičům něco oplatit) na někoho cizího. Ano, nikdo nechodíme v botách toho jiného a těžko někoho soudit, ale podle mého, většina starých by tam být nemusela. Kdyby, kdyby... Ten cit v ústavech tam nikdy nemůže být takový jako v rodině (v normální rodině, kde se měli a mají rádi).

Jarmilko, díky moc za krásná slova.

Píšete, že je Vám to vše tak moc líto, že budete pomáhat, ale nevíte, zda to vyjde. Čekal jsem, že v článku odhalíte nějaký svůj nápad na pomoc seniorům a budete trnout, kdo se k Vám připojí. Nenašel jsem nic takového a nejspíš nepochopil smysl článku, což nedávám za vinu Vám, nechápavý jsem já. Jen si dovolím nesouhlasit, že v poslední době jsme nemohli dělat nic jiného, než sedět doma a přemýšlet. Určitě se dá dělat víc.

Článek působí jako předvolební nalejvárna...

Doporučuji: najděte si na youtube Xaver Live a jeho včerejší rozhovor s knězem Zbygnievem Czendlikem.

Do jisté míry blízko k Vašemu tématu, rozhodně zajímavé, povzbuzující a posilující.

Příjemné Velikonoční pondělí.

jdu na to.

Možná si občas něco projděte, přečtěte. Děti seniorů jsou často těmi, kdo šijí roušky, snaží se pomáhat a hodně je trápí, že za svými blízkými nemohou. Značná část z nich taky chápe, že právě tím je chrání. V domovech drnčí telefony, oživují se videohovory. Ti, kdo si uměli cesty najít si je dokážou najít i teď.

Nějak netuším, kde berete právo soudit...když tak málo víte.

Víte, on svět není jen černobílý, sluníčkový, jak to vidíte Vy.

Osočovat někoho, kde že bere právo někoho soudit, se totiž hodí spíš na Vás.

Vaše povědomí o dětských domovech se asi spíše blíží penzionům pro rozmazlené synáčky a dcerunky, které tam rodiče odložili.

Klasické dítě z klasického dětského domova nemá ani na telefon ani na videohovor, protože prostě na to nemá! A rodiče mají jiné zájmy, než si s nimi telefonovat, protože na děti kašlou.

Nemusím Vám ani popisovat mé zkušenosti - stačí mi zkušenost, když v Europarku před vánocemi udělali vánoční strom dětských přání z DD. Divila byste se, co všechno - KROMĚ LÁSKY - si ty děti přály a jsem rád, že jsem tehdy mohl taky trochu přispět.