To, že to bylo u nás podobné, již napsali diskutující přede mnou. Já bych jen dodal, že za Prvé světové války mnoho Čechů umíralo na frontě, pro pozstalé to byla pochopitelně rána, kterou ještě posilovalo to, že nemohli pohřbít jejich tělo. Trápilo je to, když se blížill svátek věrných zemřelých (dušiček). Na poutním místě Hostýně proto vykopali hrob a lidé tam hodili boty, čepici nebo to, co jim po tom padlém zůstalo. Udělali to v říjnu, protože 2. listopadu už bývala plískanice a někdy už byl na Hostýně sníh. Dodnes se na Hostýně u toho "hrobu" koná v říjnu připomínka tohoto "pohřbu".

Takto to znam z detstvi, u babicky. Loucila se cela vesnice, neboztik byl vystaven ve velke sednici, jak se rikavalo dnesnimu obyvaku. Pohreb se vypravil z domova, na smutecni ceste hrala kapela pomale a smutne pisnicky. Po pohrbu byla "veselice" v hospode. Pilo se, jedlo se a zpivalo.

Kateřinko, takhle podobně probíhaly pohřby za mého dětství. A na mnohých místech určitě tak probíhají dodnes. Loučila se celá vesnice, nebožtík byl vystavený v parádním pokoji. A jak je to v Řecku s hudbou a s hostinou? U nás by to bez hudby nešlo a bez hostiny už vůbec ne, to byste byla pomluvena do pátého kolene. Vždy se i popilo a bylo veselo... Jak v Řecku?

"Loučí se s duší" - hezké a pravdivé.