Dobrý den paní Katerino. Jsem jeden z těch, kdo žijí "na hromádce". Mám za sebou vztah, který mi hodně ublížil. Ublížil mi na duši a potom mi život ublížil i ekonomicky. Jsem už starší muž. Našel jsem si, vlastně ona našla mne, báječná partnerka, vzdělanější, než jsem já. Má VŠ, zatímco já jsem jen středoškolák. Žena s velkým Ž, která z ničeho nedělá problémy ... V době, kdy si mne našla, jsem byl plný dluhů, bez práce ... Prostě na dně. Rád bych si ji vzal, ale zároveň jsem chápal, že ji nemohu požádat o ruku, protože pokud bych se nevyhrabal, tak by na ni přešli mé dluhy. Chránil jsem ji tak. Přitom vím, že o to moc stála. Po letech je vše již jinak. Znovu ze mne udělala muže. Moc rád bych si ji vzal. Jen se bojím, že po tolika letech mi už řekne, že si mne nevezme. Ale dodám si odvahu. Dlužím jí to ...

Žena se obává sama žádat o ruku (patrně z důvodu, že nechce vypadat zoufale), muž z druhé strany se obává otevírat právní otázky manželství. Tj žádost o ruku později provázenou návštěvou notáře a predmanzelskou smlouvou, a to z důvodu, že se obává, že žena to pojme ve zlém, tj. takové jednání předpokládá možnost pozdějšího rozvodu. Platí vice versa. Osobně myslím, že k manželství je nutné dozrát, jen pak může fungovat, pokud je komunikace obou snoubencu natolik dospěla, že mohou normalne hovořit o těchto otázkách. Na manželství uzavřena brzy po začátku vztahu moc nevěřím, chce to čas, aby se lidé dobře poznali, a to za pár měsíců nejde.

Dobrý den.

Manželstvì ano či ne. Kdo to má rozhodnout? Podpis v matrice, prstýnek, obřad vám nezaručì šťastný manželský život. Ten je o vzájemném respektu, úctě. Vědomí, že ve vztahu nenì jen slunce, ale i mraky. A právě život pod mraky ukazuje sílu vztahu. Na to nepotřebujete papír. Manželství je rozhodnutí obou, nemá být vyžadováno nebo být bráno např jako křesťanská povinnost. Bohužel naše zákony upřednostňují lidi v manželství. A lidë vychováni v křesťanství to berou jako povinnost.

P.S. Myslìte si, že svatby pana Babiše či pana Valenty těsně před volbami po mnoha letech soužitì na hromádce, byly opravdu o lásce nekonečné?

S pozdravem

Máte pravdu. Můj příběh (zde již zveřejněný) je sice složitý, podruhé jsem se rozváděla z vlastní vůle už těhotná, nicméně dodnes mám dvojité příjmení po obou svých manželech. Z jednoho prostého důvodu - jmenuji se jako obě moje děti a ve styku se školou, lékaři či kroužky se hlásím příjmením toho kterého dítěte...

Ani mě nepřekvapuje, že Vám téměř všichni diskutují odpovídají na něco, na co jste se neptala a co není předmětem blogu, jestli jsem správně pochopil. Vy se ve skutečnosti neptáte, jestli je lepší žít sezdaní, nebo ne, ale spíše Vás zajímá problém toho, že se lidé neumí vyjádřit k tomu, že by se už sezdat chtěli, jestli tomu rozumím.

Je to zajímavé, ale jak se mi zdá, tak ten problém vyjádření vůle k sňatku nebo i k rodičovství jako by byl v Česku tabu. Jako by cosi - nevím jestli ale zrovna hrdost (a pokud ano, pak nevím, jestli je hrdost vůbec ctnost) - bránilo lidem vyjádřit své budoucí přání a životní strategii před svým partnerem. Přivádí mě v úžas, když někteří partneři říkají, že je ještě nenapadlo zamyslet se nad otázkou, jestli se vezmou nebo jestli budou mít děti, že o tom ještě nemluvili. Vzít do do slova, nemůžu věřit tomu, že za stovky či tisíce dní - a ještě desetkrát tolik hodin - co spolu strávili, je ani jednou nenapadlo téma k diskuzi "manželství a rodina"... To probírali světové zásoby ropy? Pochopil bych, že by je nikdy nenapadlo řešit třeba otázku "daroval bys mi ledvinu" nebo "líbila bych se ti i bez vlasů?", ale že je nenapadlo zrovna tohle... Je zvláštní, že pro mnoho lidí je to jakési intimní téma, rodina a děti, ačkoli je evidentní, že je to naprosto praktická a dlouhodobá záležitost, ke které je třeba zaujmout jasné stanovisko, jako jestli jo, nebo ne. Ale opravdu nepovažuju za šťastný způsob, že to někdo chce, ale sám se nevyjádří a roky čeká, až to udělá druhý. Je přece jasné, že tuhle otázku si musíme vyjasnit, chceme-li být dlouho spolu, a nemá cenu si tady hrát na nějakou hrdost.

Pane Jane, krásně jste to za mě dopsal, úžasné sdělení. Moc díky za Váš příspěvek. Přesně tak, jak píšete, je to míněno.

Moc ráda bych Vám odpověděla, ale Vaše otázka je paranoidní, po kolikáté už? No, fajn, jak chcete.

Ten starý model rodiny lidé začali naleptávat ve jménu zrovnoprávnění ženy. Dopadlo to tak, že část žen se neprovdá, druhá se sice provdá, ale muž ji opustí a mnohdy ani neplatí řádně na děti. Žena pak trpí dvojnásob. Jen malá část žen žije ten starý model rodiny: s jedním partnerem po celý život. Nějak se to tomu emancipačnímu úsilí nepodařilo. Zajímavé je, že mnozí pokračují v dalším nabourávání osvědčeného modelu rodiny, opět ve jménu zrovnoprávnění menšiny.

Pane Ladislave, je to tak, jak uvádíte. Díky za čtení.

Já znám ženu, která žije "na hromádce" se svým partnerem řadu let. Mají dvě krásné dcery, jsou spokojení a je to právě ona, kdo sveřepě odmítá svatbu. A její zdůvodnění zní logicky. Takže ono je to vždy člověk od člověka. Svatba samotná nikdy nezajistí šťastný společný život. Mnohdy naopak může vést k problémům,

Martine, jistě, ale otázka je jinde. Ale díky.

Mám ze svého okolí spíš tu zkušenost, že po narození potomka nakonec ta svatba přece jen byla. Ono to různé příjmení jednoho z rodičů (převážně maminky) a dítka není prý úplně praktické.

S Jaru už na to máme věk, pravdaže. Ale je to přecejen zbytečný papír

Není, i když mezi vámi je fakt vše ok. Díky.