Jak tak kráčím, tak mi najednou dochází, že je to možná hodně vtipné, že si mě lidé ztotožňují z první ukázky připravované knihy o Erietě a jejich erotických výkonech s takovou frajerkou? Je to docela legrace. Asi se u těch příspěvků budeme smát. Můj vztek a odhodlání, jak řeknu Erietě, že je pitomá, pomalu, ale jistě odchází, protože je to žena, která většinu svého života věnovala milování, erotice a studování mužů. Proč ji za to mám vynadat?
A tak se moje první rozhodnutí pomalu mění. Zvoním a zvoním u krásných secesních dveří, ale Erita není doma. Jsem naštvaná, protože jsem jí chtěla domluvit, ale nakonec bych měla být naštvaná na ty lidi, co mě spojili s mojí úžasnou hrdinkou Erietou. A možná bych měla být ráda. Je dobře, že Erieta není doma, že mi neotvírá, jinak bych na ni vyvalila vlnu výčitek, které by nebyly oprávněné. Co ta žena dělá a dělala, aby vznikla fajn kniha. A já na ni budu hnusná? Nebudu.
Sedla jsem si na studený schod a dívala jsem se kolem dokola po krásných vilách, kde určitě bydlí bývalí komunisté, protože se nyní nacházím v bývalých Sudetech, kde bydlí Erieta. Napadlo mě, že zazvoním u některých dveří, jestli nemají doma Právo nebo klidně i staré Rudé Právo, abych neseděla na studeném kameni. Do popelnice jsem nechtěla lézt, štítím se. Nakonec sluníčko vykouklo, já si sundala šálu a udělala jsem z ní celkem malý čtvereček, na který jsem se posadila a s velkou láskou jsem konstatovala, že je klika, že nemám velký zadek.
Erieta dorazila a opět s tím jejím úsměvem volala „Holá, holá, Kačka volá,“a odemkla dveře. Já se do ní hned pustila. Ovšem také jsem si všimla, že má ruku v sádře. Co zase dělala?
„Erieto, co je, kdo ti zlomil ruku?“ zeptala jsem se a těšila jsem se na její vyprávění.
„Nikdo, tedy on. Může za to Frajer, víš?“ odpověděla Erieta.
„Počkej, to mi jako chceš říct, že ti v té posteli láme ruku? Proč to dělá? Je to psychopat nebo co?“ ptala jsem se dál a oběma jsem dělala kávu, protože Erieta je děsně pohodlná a vůbec ji nenapadlo, aby vstala a tu kávu udělala. Chápala jsem ji.
„Jak mám o tobě psát, když ti láme ruce? Já píšu o erotice a ne nějakou detektivku,“ řekla jsem přísně a sedla jsem si naproti Erietě.
„Ale neláme, mám prostě zánět šlach, víš z čeho?“ jukla na mě Erieta a já jsem si oddychla, že je filantropická, že je snaživá, že je schopna si uhnat zánět žil, jen aby její Frajer byl v pohodě.
Můj zrak se zaměřil na její oči, které se neustále smály. A najednou jsem ve vlasech viděla něco bílého. Bože, to bude určitě sperma!
„Kdy jsi s ním byla naposled?“ ptám se jí.
„No dneska. Dopoledne, víš.....“ řekla bezelstně Erieta.
„Jistě, dopoledne, aby jeho manželka nevěděla, co? Erieto, jsi blbá, kdy dostaneš rozum? A proč máš ve vlasech sperma?“ zaútočila jsem na ni.
Vstala líně a šla se podívat do koupelny, aby zjistila, jak chodila chvíli po světě s tou zlomenou rukou a s tím spermatem ve vlasech.
„To není sperma, to jsem si dělala, jak jsi mi radila, masku z tučného jogurtu,“ řekla a trhala si jogurt od kořínků vlasů i s vlasy.
„Erieto, proboha živého, začni se chovat trochu normálně, protože jak mám o tobě psát, když si lidí myslí, že píšu o sobě?“ tlačila jsem na Erietu.
Moje knižní hrdinka mávla rukou, že jí je to jedno, že už tomu milování s Frajerem podlehla natolik, že s tím nebude, hlavně nechce, nic dělat. Nechá to tak i po všech těch peripetiích, které ji potkaly. Dokonce jsem jí rozuměla, však ji znám od malička. Je to fajn ženská a umí žít. Je to hrdinka, která musí dělat, jak jí baví dvě hodiny řvát a ještě si kvůli rozkoši uhnala zánět žil.
Na telefonu, který ležel na stolku, se objevil FRAJER. Volal. Erieta si zapálila pomalu další cigaretu, nonšalatně zvedla telefon a velmi eroticky ho pozdravila. Hovor dala nahlas, abych slyšela, co Frajer povídá.
„Tak co, bolí tě to? Jak se cítíš, můžeš sedět v pohodě?“ ptal se Frajer s velkým frajerským důrazem.
„Jo, strašně mě to bolí, jdu do vany, dám si nějaký léčivý olejíček, aby mě nebolela,“ slyším Erietu, která na mě mrká jedním okem.
Frajer byl spokojený, že jí zničil další orgán na jejím těle. Erieta se krásně usmála a řekla mi, že někdy lhát je prostě nutné.
„Vidíš, někdy musíš těm svým čtenářům lhát, víš? Když lžeš, tak děláš těm lidem radost. Podívej se na Frajera, jak je spokojený.“
Ukázka z připravované knihy, která nebyla plánována. A také sem dávám odkaz pro ty, co nečetli včerejší ukázku.
https://blogadmin.idnes.cz/admin/article/704997/edit