Co se děje, když někdo umře v Řecku?

Samozřejmě, že napíši o řeckých zvyklostech, které mohou být až nepochopitelné. Psala jsem o šestinedělí rodiček, o čtyřiceti dnech hlubokého truchlení u vdov, takže dlužím napsat o nebožtících obou pohlaví a přijímání návštěv.

Čtete správně, protože když někdo umře, tak se s ním jde rozloučit celá vesnice, ve městech všichni známí. Rozloučení s nebožtíkem, který leží většinou v obývacím pokoji, je opět nepsaný zákon o slušnosti, vzdání úcty i respektu k mrtvému člověku.

Moji příbuzní umírali tak, že jsem nikdy nebyla nablízku, takže jsem se nikam nemusela chodit loučit, dokonce jsem nestíhala pohřeb, nebylo a není to možné, abych z Česka přiletěla včas. Nešla jsem se nikdy loučit s nikým cizím, protože je pro mě představa, že uvidím někoho mrtvého, naprosto děsivá.

Řecko patří mezi tzv. "žluté země," tudíž nebožtík možná pár minut či hodin může ještě vnímat, ale co je zvláštní, že pohřeb se koná nejdéle druhý den, kdy už duše vyšla v klidu a míru z těla mrtvého. Pohřeb a mše za mrtvého se koná vždy v kostele, kde se nashromáždí opět hodně lidí. Mrtvý je vystaven v odkryté rakvi, lidé ho pohladí po čele, z rodiny ho i políbí, a pak se teprve pohřbívá do země. Zatím pohřeb žehem není jednak v Řecku z náboženských důvodů přijatelný, ale není zakázaný. Někteří pozůstalí v Athénách už tento způsob začali používat.

Před několika lety mi umřela moc hodná teta. Musela jsem jít ke strýci, bratrovi mojí maminky, ale omluvila jsem se, že do místnosti nepůjdu. V kostele druhý den ráno jsem si dodala odvahu a podívala jsem se na tetu v odkryté rakvi. Z nosu ji vyčuhovaly vatové tampónky. Netušila jsem, že se tam dávají, aby nebožka neopuchla z toho tepla.

Pohřbený člověk je v zemi tři roky. Po třech letech jsou jeho kosti vyndány z hrobu, dají se do zvláštní dřevěné krabice a umístí se do zdi hřbitova, která je k tomu určena. Samozřejmě následuje opět mše, protože to je takový malý druhý pohřeb.

I v Řecku musí konstatovat smrt doktor, který vypíše i úmrtní list. Žádná pitva nehrozí, protože nebožtík jede ze svého domova rovnou do kostela a na hřbitov. Pitvy se konají pouze u mladých lidí, dětí, podezření z vraždy nebo na žádost pozůstalých. A mnohdy jsou to pěkné šoky. Nedávno takto otrávil jeden vysokoškolský profesor z lékařské fakulty v Thessaloniki svoji manželku, aby si užíval s ruskou milenkou. Rodina mrtvé si vyžádala pitvu, jinak by se na vraždu nepřišlo.

Na tomto řeckém způsobu loučení s mrtvým se mi líbí to, že pro pozůstalé je nejhorší období čekání do pohřbu, kdy dostává psychika logicky zabrat, zvládnuto rozloučení velmi rychle. Řekové berou narození a smrt tak, že patří k životu, pokud se tato netýká dětí a mladých lidí.  protože tradice a zvyky, pokud je jasné, že nebožtík umřel přirozenou cestou, jsou velmi silné. Dbají také na to, aby duše z člověka odešla tak, jak má, v klidu a v míru.

Pohřeb není o tom, že uloží tělesnou schránku do země, ale že se loučí s duší, která je pro lidi tak moc důležitá. Na konec ještě další zvláštnost. Lidé si domů na rozloučení kvůli duši přivezou nebožtíka nebo nebožku z nemocnice. Nejde ani na pitevnu, ani do lednice, opět pokud je smrt jasná.

A na konec ještě jedna zvláštnost. Pokud byl někdo zavražděn a nenašlo se jeho tělo, tak je to pro řeckou rodinu opravdová tragédie. Potřebují pohřbít kousek něčeho, aby byla opět duše mrtvého v klidu.