Jsem skvělá. Co skvělá? Jsem nejlepší!

Vy stále nevíte, co je to Řekyně? Já to také dlouho nevěděla, až dnes jsem si uvědomila, že to už konečně o sobě napíšu. Nemůžu za to, že jsem tak moc dobrá. Houby dobrá, jsem prostě skvělá. Jsem charismatická a skromná. Až tak!

Nemůžu za to, že jsem tak moc dobrá, že mě hodně lidí neskousne. Nejsem dobrá, jsem skvělá. Dnes chci tu hranici zbourat, protože už mě to nebaví si hrát na normální ženskou v českém prostředí. Nikdy mi to nešlo, nechápu, proč bych se měla podceňovat? Pozoruji Řekyně v TV, jak o sobě krásně mluví. A mluví o sobě jako o bohyních. Nikdo se tomu nediví, takže já jdu do toho, budu hodně řecká.

Můj skvělý charakter se jistě upevnil již v matčině lůně, protože jsem byla počata z velké lásky mých rodičů. Ani kulhání, které vzniklo následkem obrny, mě nezabrzdilo. Jako malá holka jsem prostě byla smíšek, rvala jsem se do tancování, byla jsem fakt dobrá. Nakonec jsem ukecala tatínka, abychom tu nohu narovnali. A podařilo se. Proč? Protože jsem to chtěla já, protože jsem byla super holčička bez komplexů. Když se mi děti smály, tak jsem je nakopla tou zdravou nohou. Byla jsem jedničkářka, takže mi bylo vše promíjeno.

Jako mladá holka jsem byla úplně nejlepší. Chodila jsem v minisukních, nenosila jsem džíny, prostě jsem byla hodně dívčí, rvala jsem se pomalu do ženskosti. Moje noha už nebyla kulhavá, takže jsem nosila vysoké podpatky a byla jsem pozorována muži, což mě ohromně bavilo. Dělala jsem, že jejich pohledy nevidím. Byla jsem hubená a měla jsem velká prsa, takže jsem se vypnula jako Sophia Loren a pochodovala jsem světem jako největší hvězda. Díky této chůzi a vypnutí jsem začala žít naprosto skvělý erotický život. Ostatní holky mě moc nechápaly, spíše mi hodně záviděly, ale to mi bylo jedno. A začalo focení, předvádění, prostě jsem byla fakt dobrá. Vypadala jsem vždy exoticky, takže moje tvář byla tehdy hodně známá. Vyhrála jsem velkou cenu za svůj ksichtík. Proč ne?

No jo, to všechno je sice pěkné, ale to není nic proti tomu, že jsem byla vždy především pracovně skvělá. Ať to byla jakákoliv práce, tak jsem byla nejlepší. A to jako opravdu, ještě to píšu hodně skromně. Nevím, jak jsem to dělala. Myslím si, že je to dar být nejlepší. Asi také proto, že jsem nikdy nevstoupila do žádného projektu proto, abych byla nejhorší. To by nemělo žádnou logiku. Dokonce když jsem ve čtrnácti lisovala na domácím lisu nějaké přezky, tak jsem trhala rekordy. Dělníci z lisovny z toho byli nešťastní. Ale já o žádných normách nevěděla, kdybych věděla, tak by mi to bylo stejně jedno. Pracovala jsem v noci, abychom měli peníze pro nemocného tátu. 

Nejsem normální ženská. Jsem horší, nežli deset mužů dohromady, proto nemůžu být normální, i kdybych chtěla, tak to nešlo a stále nejde. Vím to, protože jsem odvedla tolik práce, že by se za to nemusela stydět pomalu celá vláda. Usmívala jsem se nad tím, jak si všichni mysleli, že to nedám, že nezvládnu svoje nápady realizovat. Omyl. Čím více si lidi ťukali na čelo, tím více mě bavilo bourat bariéry a svoje vize uskutečňovat. Na rozdíl od té vlády jsem všechny svoje vize splnila. Nebylo toho málo.

Jsem tak dobrá, že jsem dochovala svojí maminku, která měla Alzheimera. Vykašlala jsem se na vize, na práci a starala se o to, abych ji mohla držet několik let v náruči. Tento náročný projekt skončil smutně, ale já nemám v srdci smutek, mám radost, že jsem dokázala to nejvíc v životě, dovést moji maminku tam, kde jí je dobře. Uklidnit její duši a vysušit její oči.

Jednou jsem dala na blog fotku svojí ražené medaile Olgy Havlové za mojí filantropickou činnost. Kdybych sem měla narvat všechna ocenění, tak bych možná byla dobrou adeptkou na cenu nejvyšší. Ale jsem tak dobrá, že moje práce ještě neskončila. Myslím si, že mám ještě co dělat, chci něco vytvořit. A k tomu potřebuji klid a pohodu. I když .......

Ne, já už nemusím nic dělat, byla jsem tak dobrá a tak výjimečná, že už dělat nic nemusím. Na rozdíl od těch, co mě tak rádi kritizují, jsem dokázala postavit něco, na co si mohu sáhnout, projet na kole celou oblast a poplácat si každý dům, nemocnici, dojet až na letiště a poplácat civilní halu, která tolik let sloužila našim letům pro nemocné děti. Mohla bych si sednout na každé místo na pláži, kde jsem seděla dvacet let s dětmi s různými nemocemi, s různými starostmi, ale také s velkým pláčem na duši, který se poté proměnil ve smích a ve štěstí. Seděla jsem tam i s dospělými a někdy i s milenci.

Povídání sama se sebou, abych si uvědomila, co všechno mám za sebou, není vůbec jednoduché. Tak to píšu, abych si přečetla vše, co bych o sobě měla vědět. Píšu, usmívám se, vím, že za chvíli na to zase zapomenu.

Usmívám se i při představě, co si teď o mně myslíte. Víte, je mi to jedno, logicky mi to musí být jedno, jinak bych tento rozhovor sama se sebou nepublikovala. Dokázala jsem to, co jsem si jako dítě vytyčila, ještě mi chybí jediné přání. Moje úsilí nebylo cílené, jenom mě hrozně moje nápady bavily. Byly většinu o lidech, o dětech především. Tak jsem dokázala vytvořit neskutečné věci, které žijí, které mnohým pomohly, za které se nemusím stydět, na které bych měla být právem hrdá.

Holky mě nesnášely už na střední. Byla jsme výstřední, byla jsem svá a chtěla jsem žít ten erotický život. A jak jsem tak rostla, tak rostl můj sexe pyl, moje životní a ženské potřeby. Jsem doslova přežraná krásnými věcmi, které k životu patří. A to je tak něco úžasného, že bych vám to všem přála. Odkudkoliv jsem odcházela, tak jsem nezapomněla sdělit, aby mě drbali, až budu na ulici, protože se můžu vrátit. Uváděla jsem všechny do strašných rozpaků.Já se usmívala, byla jsem si jista tím, co si o mně budou povídat.

Trochu si vyčítám, že jsem nikdy nechodila kolem zrcadla a neřvala jsem na sebe: „Miluji se, jsem krásná atd.“ Pravda je i taková, že jsem to nepotřebovala, vůbec jsem tyto lichotky nevnímala. Dostala jsem jich v životě hodně, ale nějak jsem je neslyšela. Nebyla jsem a dosud stále nejsem zakomplexovaná.

Vyčítám si, že neumím být apatická k lidskému neštěstí, vůbec nevím, co je závist a nenávist. Vím, co je lidské utrpení jak cizích, tak i moje vlastní. Někdy jsem si slibovala, že mě už lidské osudy nebudou zajímat, ale zase to bylo zbytečné. Jakmile se někdo objevil či objeví a má v sobě a kolem sebe bol, tak nastupuji jako chodící emergency.

Jako holka i jako dospělá jsem prožila krásný život. Nemyslím na ty útrapy, ale na to, že jsem byla chodící sex bomba, byla jsem chodící pokladnice nápadů, byla jsem neústupná, kamarádská, přísná i velmi milá. Táta mě naučil, že krása jednou odejde, nutil mě se vzdělávat. Jeho výchova byla naprosto skvělá. Když jsem ho naposledy viděla, stála jsem ve dveřích, letěla jsem na Picundu. Podíval se na mě a povídal: „Dcero, musíš být na sebe více pyšná.“ Nerozuměla jsem tomu, proč mi to říká, až dnes mi to došlo.

Kašlu na všechny medaile, dokonce i na ty, co jsou na světové úrovni. Pyšná jsem na to, že jsem se nevzdala svoji touhu být matkou. Byla jsem nezodpovědný blázen, který nehleděl a během dvou let jsem šla na umělé oplodnění šestkrát. A konečně přišlo to pravé štěstí a světlo do mého života - můj syn. Vedle dětí, o které jsem se starala začal vyrůstat i můj syn. Díky citové vazbě k těmto nemocným dětem z něho vyrostl mladý muž, který dokončil VŠ, který nádherně maluje, který skládá hudbu a píše písně. Někdy mě z toho bolí u srdce, protože v nich slyším slova těch nemocných dětí. se kterými sedával na pláži. Nejvíc si na něm vážím jeho spravedlnosti, toho, že dokázal svojí nemocnou babičku převléct, že ji dokázal vykoupat a držet ji v náruči, aby mě vystřídal. Dokázali jsme chodit do nemocnice dělat příjemné dny starým lidem, tak to jen tak nějaký mladý kluk neudělá. 

Holt, Katerino, jsi fakt dobrá, tak si to laskavě uvědom. A buď na sebe pyšná, protože která žena toho tolik dokázala sama? Tak přestaň být skromná, dej to těm lidem vědět. A hlavně, nečekej, že ti někdo bude rozumět, o tom tento článek není.