Frajeři umírají frajersky

Babička Katerina bydlela u svojí nejmladší dcery, která měla za manžela úžasného člověka, který byl neskutečně velkorysý. Byl tak svůj, že s ním nehnulo vůbec nic. Miloval život, rozdával smích a tanec, který tančil sám mezi všemi

Příběhy jsou krásné, smutné a veselé, ale tanec zimbekiko je o celém životě tanečníka. I proto dávám dolů odkazy, i když se jedná o druh nejnáročnějšího tance, který ukazuje mnoho životů. Možná je dávám i kvůli sobě, protože i já tančím sama v tichu svého domova, tančím, když je mi smutno, tančím, když je mi veselo, tančím, když chci zkrotit svoje emoce, když jsem narvaná city. A můj strýc také tančil sám.

Byl to on - strýc Jorgos - který pro mě tehdy přijel poprvé na nádraží ve Volosu, držel v ruce fotku a nevěděl, co má dělat. Vedle něho stál můj bratranec, jeho nejstarší syn Dimitris, ani on nevěděl, jak mě uvítat. Moje první cesta vedla k babi Katerině, hodně jsem se na ní těšila.

Strýc mě naložil do auta, vedle mě seděl bratranec a projeli jsme nádherným přístavním městem Volos, nad kterým se tyčí pohoří Pilio. Dole moře a po levé ruce vysoké hory. Silnice začala stoupat a byla plná zatáček. Dívala jsem se z ohromných srázů, protože v Řecku tehdy nebyly svodidla. Ani jsem se nebála, že bychom spadli, přestože strýc jezdil bláznivě. Projeli jsme nádhernou Argalasti, kde babička také bydlela, ale pokračovali jsme dál, až jsme se dostali na prašnou cestu. Opět bylo vidět moře. 

Projeli jsme kolem kláštera a asi tak šest kilometrů jsme jeli po kamenité prašné cestě dolů k moři. Dojeli jsme do nádherné zátoky, kde strýc postavil letní dům. Tam seděla babi a teta, druhý bratranec a sestřenice. Babi mě viděla poprvé a naposledy tak před deseti lety. Byla stejná, hubená, drobná, měla ty vyschlé oči a krásný nos. Na hlavě měla černý šátek a byla také celá černě oblečena. To uvítání bylo tak dojemné, že jsem zůstala sedět u nohou babi, až pak jsem vstala a uvítala jsem se s dalšími. Za chvíli jsme měli odjet do rodné vesnice Siki, kde bydlela další sestra. 

Dívala jsem se na bratrance a na mojí sestřenici, která byla podobná strýci Jorgosovi. Večer jsme se vrátili domů, ale to jsem musela povinně ještě do Argalasti, abych viděla, co je to řecký život. Tehdy tam seděli dědové s holemi a pili kávu. Večer se na náměstí sešli cizinci, dokonce i čeští emigranté, kteří žili v Argalasti nebo v přilehlém okolí. Byl to kraj umělců z celého světa. A ty domy jim stavěl strýc Jorgos, který byl tolik let uzurpován diktátorským režimem, že ztěží uživil rodinu. Jeho rozmach začal hned po pádu vojenské diktatury v roce 1973. 

První noc jsem spala sama v pokoji, kde bylo šílené vedro. Zátoka nepropustila vzduch. I moře bylo v Paou, tak se to místo jmenovalo, teplé jako polévka. Z domu stačilo ujít pár kroků a ponořit se do moře. Strýc mě vozil po těch umělcích a já byla nadšená, kolik světově známých muzikantů žije v Piliou, kolik jich chodí na návštěvu ke strýci, který denně pořádal nějaké hody. Teta trpělivě mlčela, neměla šanci se bránit. Babi také nic neříkala a já jsem musela překládat. To bylo zvláštní, protože strýc kromě řečtiny uměl čtyři neměcká slovíčka a stejný počet anglických slovíček. Ale domluvil se. A také tančil. A já tančila s ním, vlastně sama za sebe. 

Každé ráno na mě houknul, ať vylezu z postele, že jdeme plavat. Oba jsme do moře nevstupovali, ale skákali jsme do něho, přestože v Paou bylo moře mělké a plné kamení, tak jsme kousek poodešli a skočili jsme. Tento rituál jsme provozovali mnoho let, protože jsem v Paou byla moc ráda. Jednak jsem tam měla pak mnoho přátel, oba bratranci začali studovat vysokou, teta stále mlčky připravovala večírky, kde se scházely všechny možné národnosti. V Paou bylo prostě veselo.

Pak jsem začala v Řecku pracovat a tyto momenty jsem už nemohla prožívat. Umřela babi Katerina a já měla tolik práce, že jsem neměla vůbec čas zajet do Paou. Pokud jsem jela, tak jenom na otočku, abych jim ukázala syna, abych si popovídala. Strýc mě nutil, ať jdeme skákat do moře, ale fakt nebyl čas. 

A tak jednoho dne opět vstal a do toho moře skočil. Nevracel se domů, kde na něho čekala káva, kterou si poručil. Byly prázdniny, jeho děti byly s tetou doma. Všichni se šli podívat na břeh, kde to ten srýc plave. A najednou vidí jeho tělo a rozložené ruce na hladině. Byl otočen obličejem k moři. Utopil se, protože dostal infarkt.

Zemřel tak, jak žil, frajersky, bez okolků, bez dlouhých řečí. Bylo mu pouhých 64 let. V Řecku se pohřbívá ten den, kdy člověk umře, pokud je to ráno, tak odpoledne, pokud umře večer, tak se pohřbívá druhý den.

Utopil se ráno, takže odpoledne jsem už stála v kostele. I jeho pohřeb byl nezvyklý, byl veselý, tak jako celý jeho přístup k životu. Stáli tam všichni jeho řečtí přátelé, ale i cizinci, kteří mu vzdali hold tím, že se pak na náměstí uspořádalo party a všichni jsme chtěli tančit. Teta, ani jeho potomci nevstali a netančili, nebylo to v Řecku zvykem. I já musela zůstat sedět.

Najednou jsem vstala, šla jsem k muzikantům a objednala jsem si zimbekiko, výrazový tanec, který vyjádřuje pocity i charakter člověka, život, prostě je to tanec, který jsem v tu chvíli chtěla strýci zatančit, tu písničku miloval. Kdysi byl tento tanec výsadou mužů, dnes ho již tančí také ženy. Přesně jsem stáhla tu píseň, kterou jsem tančila. Podívala jsem se na tetu a ona přivřela souhlasně oči, a tak si všichni kolem mě klekli a tleskali tomu strýci na jeho další pouti. Zimbekiko je tanec, u kterého se rozbíjí talíře, bouchají šampaňské a rozhazují se květiny jako pocta tanečníkovi, jako pocta, pro koho se tanec tančí. Tanečník se nedívá na lidi, tančí s pohledem dolů, vnímá hudbu.

https://www.youtube.com/watch?v=GTFjKnzLeSg - tanec za strýce

https://www.youtube.com/watch?v=pdstxMDNtjM - zimbekiko "Evdokia" v provedení profesionála

https://www.youtube.com/watch?v=zEr016eOH6Q - Stejný tanec provedený osmiletou holčičkou, která tančí neuvěřitelně

https://www.youtube.com/watch?v=xpkcjTy79JM - moderátorka nevydržela a tančí

Strýc žil a byl jako pravý Řek Zorbas. A já mám při pohledu na řeckého tanečníka husí kůži. A možná vám jednou zatančím, protože v tom tanci je všechno. Tak dávám poslední odkaz, který je vševypovídající - SÁM MEZI VŠEMI.

https://www.youtube.com/watch?v=AF5YGSiV5VY