Paní ministryně Maláčová máte tam díru

Doufám, že tento titulek  někoho zalarmuje, možná i naštve, ale o to jde. Chci, aby se tento článek dostal ministryni na stůl. Pochybuji o tom, že když napíše zoufalá matka prosebný dopis, že bude přijata, spíše spadne do díry.

Tento příběh je skutečný a odehrává se v reálném čase. MPSV s ministryní Maláčovou vykonalo za poslední dobu něco, co mnohým dělá dobře. Zvedly se důchody, zvýšila se odměna pro rodičky za dítě na 300 tis. Kč. To je úžasné, ale co ty matky, které mají doma postižené dítě, o které se musí starat samy? A tak MPSV sice zalátalo mnoho děr, ale na tu díru, která je tak velká, už nemělo. Nebo zapomnělo?

Můj hlas po ránu je příšerný. Zapomněla jsem vypnout zvuk. Šla jsem spát pozdě, ale telefon mě vzbudil. Několikrát opakuji, že to jsem opravdu já, že to není žádný chlap, že mám prostě takový hlas, skoro mám chuť zazpívat Hello, Dolly! od L. Amstronga, umím jeho hlas napodobit.

„Fakt jsi to ty? Tak to je super. Musíš mi pomoc,“ slyším energický hlas.

Líně vstávám a dávám si do překapávače kávu, protože ta žena zní docela zoufale. Konečně je káva hotová a já jsem zvedla svůj hlas o jednu tóninu výš. Poslouchám, kdo že to je, nemohu si vzpomenout.

„Musíš mě dostat k ministryni.  Musíš tam jít se mnou, protože tomu rozumíš. Musíš mi prostě pomoc,“ opakuje se žena v telefonu a já se pousměji nad tou vizí, jak nás ministryně laskavě přijímá a bude poslouchat cokoliv, aniž bych přesně věděla, co se po mně v tu chvíli očekává. Hovor pokračuje dál a já slyším slovo „musíš“ asi desetkrát za sebou. Nemám to slovo ráda, ale nic nenamítám.

„Byli jsme u Tebe v Řecku s Pavlíkem, je nevidomý. A pak jsme se potkaly na lyžích. Pamatuješ?“ poslouchám dál a ani se nesnažím dát paměť do chodu, protože v Řecku bylo tolik matek, tolik dětí, tolik nevidomých, že jsem se oddala tomu hovoru, aniž bych se snažila přemýšlet, kdo to je, protože jsem si byla jista, že tato matka za mnou přijede, i kdybych byla někde na kraji světa. A také jo.

Lenka se dožadovala okamžité návštěvy, ale já byla v Praze. Stejně by ke mně musela nějakých padesát kilometrů. Do večera mi volala asi čtyřikrát. Byla jsem trpělivá, protože jsem slyšela v tom jejím hlase opravdové zoufalství. Chrlila na mě všechny útrapy, ale nebyla jsem schopna analyzovat, co to po mě vlastně chce. Ráno sotva otevřu oči a zase ten telefon.

„Přijeď do Liberce, jdeme na oběd, budu mít sebou Pavlíka, je to super restaurace, majitel nám pomáhá,“ slyším Lenku a já jsem stále nevyspalá, zase jsem zapomněla vypnout ten zvuk.

Nakonec to vzdávám a jedu tam, kde se máme sejít. Nevím, jak ta matka vypadá, ale nakonec se ke mně doslova hrne žena, která vede dospělého syna, kterému je už 25 let, za ruku. Je to hezký kluk, který dopadá na jednu nohu. Objednává mu pizzu, kterou jí tak, že je nakloněný nad talířem. Mluví si sám pro sebe. Dělám, že nic neslyším a je mi toho kluka líto. Nestačí jedno postižení, nestačí dvě postižení, ale to, že je nevidomý je prostě příšerné. Je mi ho ještě víc líto, ale nedávám nic najevo.

„Víš, on se něčeho bojí, tak si mluví sám pro sebe od té doby, co mu dali prášky. Já už jsem mu je odebrala a starám se o to, aby dostal jeho mozek serotonin ve stravě,“ říká matka, která je plná energie a zoufalství zároveň.

Na stůl přede mě položila blok, kde měla sepsaný příběh, jak je její situace zoufalá. Dívám se na zvláštní písmo, které není obvyklé. Blok je téměř z poloviny popsaný.

„No, tak čti, přečti si to. Že mi to přepíšeš pro ministryni, někdo nám všem musí pomoc, nejenom mně, ale všem matkám pečovatelkám – samoživitelkám, protože nejsme pěstounky,“ říká Lenka a mně to konečně dává všechno smysl.

Beru si blok do ruky, nečtu, ale znovu pozoruji to písmo. Je tak zvláštní jako jeho pisatelka. To písmo není vůbec energické, je divné na rozdíl od pisatelky, která lítá od stolu k baru, donáší sůl, pak zase vodu, prostě je vidět, že je tam jako doma. Majitel ji podporuje a nechává Pavlíkovi jídlo zdarma.

Místo schůzky s kamarádkami vidím svoji budoucnost na večer bledě. Lenka vůbec nepřipouští, že k ní večer nepřijedu. Bolí mě záda, jedu domů, chci si na chvíli lehnout, chci na chvíli usnout, ale nejde to. Vidím před sebou Pavlíka a jeho nejistou chůzi, kdy ho drží matka za ruku, protože ona je ta jeho opora. Hůl nevidomý mladý muž nepotřebuje. Napadá mě, proč mu osud uštědřil tolik ran holí. Vždy to o něčem svědčí, ale o čem? Hlavou mi lítaly otázky, myšlenky, ale nakonec jsem se přestala ptát.

Asi v sedm večer dorážím k Lence a snažím se zkoncentrovat, protože tolik přání, tolik myšlenek, tolik neporozumění, která mi říká, je fakt úplně na hlavu. Ke stolu si sedá Pavlík, opět skloní hlavu pár centimetrů nad talíř a jí topinku a sýr. Mezitím se dozvídám, že se naučil anglicky. Tak na něho začnu mluvit anglicky a on mi odpovídá. Zná asi čtyři tisíce slovíček. Mezi mými anglickými dotazy a jeho odpověďmi se snažím zaslechnout, co že si to ten kluk říká pro sebe. Najednou mě zamrazí.

„Lenko, on má opravdu strach, že jo?“ vypálím otázku na jeho mámu, která mi to znovu potvrzuje.

Je jedna hodina po půlnoci, kdy už konečně vím, oč se jedná. Matka samoživitelka – pečovatelka nedostává od státu nic. Žijí z Pavlíkova důchodu a ze sociálního příspěvku na nemohoucí osobu, který je poskytován pro pečovatele. Rozvedený otec nepřispívá také nic. Ani toto stát právně neřeší. Otec si odešel za milenkou a od té doby svého syna neviděl.

Na rozdíl od pěstounů, kteří dostávají dle informací nešťastné matky cca 30 tis. Kč měsíčně + veškeré sociální výhody, pravá biologická matka nemá nárok na „pěstounský plat,“ přestože nemůže pracovat. Nejde to, musí se starat o svého syna celý den i noc. Nechce se mi tomu věřit, ale je to tak. Nemá podporu státu ani v tom, kdyby se zhroutila a chtěla si odpočinout. V její obci neexistuje žádný sociální pracovník, pokud ano, tak je to pro pečovatelku – samoživitelku – drahá záležitost. Nemůže si to dovolit na rozdíl od pěstounky, která má dost financí a většina dětí z pěstounských rodin chodí i do školy, takže je i čas na odpočinek.

Šťourám se na internetu po nějakých odkazech. To, co tvrdí Lenka je pravda, ale žádný odkaz není takový, abych ho sem vložila. Jakoby stát věděl, že některé informace prostě nemají být zřetelné. A tak se dozvídám, že pokud takové matce – samoživitelce, která se stará o nemohoucí dítě, vyjde měsíčně něco kolem 3.300,-- Kč na živobytí, tak si může zažádat o příspěvek v nouzi. Ještě před tím by ale měla prodat vše, co má nějakou hodnotu, např. šperky, obrazy, co já vím, co všechno by ta Lenka a mnoho jiných matek mohlo prodat?

To není díra, to je velká propast mezi matkou - samoživitelkou - pečovatelkou, která svoje dítě neodložila do ústavu a stará se sama oproti pěstounům, kteří prostě za to, že jsou pěstouni berou peníze. A to je problém mnoha takových matek samoživitelek, které se starají o bezmocné a postižené dítě, které zůstane jejich dítětem, i když dospěje a už ho taková matka ani neuzvedne.