I v Řecku jsem si těžko zvykala

12. 04. 2019 11:31:06
Jestli si myslíte, že bylo jednoduché si zvyknout žít a začít pracovat v naprosto odlišné kultuře, že to byl med, tak se velmi mýlíte. Několik let jsem se klepala jako malý pes při pomyšlení, že se vracím do nesrozumitelného Řecka

Bála jsem se místních Řeků více, nežli potulných psů, kterých tam běhalo hodně. Oni na mě hleděli, jako kdybych spadla z Venuše a já byla přesvědčena, že spadli z Marsu. Nebylo mi vůbec jasné, proč jsou ti muži takoví, když jsem měla tak skvělého a inteligentního tatínka. Musela jsem mezi ně proniknout, což bylo velmi náročné, že jsem to nevzdala jenom díky mamince, která všem naslibovala, že budu dělat turismus. A to byl signál, že její příbuzní začali stavět na krásných a úrodných pozemcích první penzióny. Nedalo se nic dělat, musela jsem do toho jít s plnou vervou.

První tři roky, kdy jsem začínala v Řecku podnikat, byly jedny z nejhorších v mém životě. Copak ženy, ale ti muži! Vůbec nechápali, co chci, proč jim říkám, co mají dělat, proč chci to a ono? A proč musí sprcha být oddělená a nemůže cákat po celém prostoru a zároveň umýt toaletu? Byla jsem z nich totálně vyčerpaná, nesnášela jsem je, protože byli tupí a tvrdohlaví. Nikdy žádnou ženu tehdy neposlouchali. Ženy pro ně nebyly rovnocenné partnerky. Byli to obyčejní rolníci, kteří nerozuměli, co to tam chci vlastně vytvořit? Ovšem byli to bohatí rolníci, kteří neměli potuchy, co je to turismus, protože do Veliky dlouho nevedla žádná silnice. A to mluvím o nejdelší pláži v Řecku.

Na stromech visely igelitové tašky s odpadky, aby je psi neroznesli po pláži. Dokončila se prašná cesta a já čekala první autobusy, abych prodávala moře a slunce. Velika se stále budovala a já lítala od guvernéra k ministrovi a zpět k rolníkům. Mamku jsem prosila, ať už nikomu neříká, že má stavět penzión. To nestačilo, maminka chtěla kostel, tak tam stojí kostel a já jsem dnes šťastná, ale tehdy jsem myslela, že se vymluvím na to, že kluk musí vyrůstat jenom v Čechách, abych nemusela jezdit do Řecka. A tak to šlo dál a dál a už to nešlo zastavit. Budování se dařilo celkem dobře, ale první popelnice jsem musela koupit za první vydělané peníze sama. Rolníci mi nic nepřispěli. Nevadilo mi to. Jezdila jsem s bagrem po úzkých cestách a strýc z Volosu mě učil, jak s bagrem zacházet. On z toho měl legraci, já další zážitek, protože mi ještě chyběl tank, jinak jsem ve Velice jezdila vším, protože mnozí tehdy ještě jezdili na oslech, což vypadlo romanticky a bylo to roztomilé. Nestačila jsem se zregenerovat, protože bylo tolik práce se stavbou Veliky a zároveň s prvním turismem, s nemocnými dětmi, s nahatými turistkami a nadrženými Řeky, kteří jezdili houfně do Veliky, že jsem neustále překládala turistkám nebo řeckým policajtům, že nahota ve Velice fakt nebude.

A pak následovaly opravdové šoky. Asi největší šok jsem měla, když přijely české postižené děti. Řekové odvraceli hlavy, protože v Řecku postižené děti tehdy rodiny schovávaly. A já tam najednou navezu např. 150 vozíčkářů, dětí po rakovině končetin, slepé děti a děti těžce retardované. Řekové se vzbouřili, že do Veliky přestanou jezdit turisté, jelikož se nikdo nechce dívat na postižené lidi. A já jsem se bouřila proti jejich jednání, protože kdyby tam nebyla silnice a české turistky, tak by to do dneška byl možná zapomenutý nádherný kus země. Stála jsem sama proti dost velké skupině lidí, na kterých jsem byla závislá. Stála jsem proti ubytovatelům a majitelům restaurací a neuhnula jsem ani o mm. Bránila jsem české děti vlastním tělem, někdy to tak skoro vypadalo, že dostanu ránu za svoje neústupné postoje. Vytočení muži najednou museli poslouchat ženu, protože by se jinak všechny práce ve Velice zastavily, na což nebyli vůbec zvyklí. Neustoupila jsem ani jednou. Moje maminka z toho všeho byla velmi nešťastná a bála se o moje zdraví. Téměř jsem nespala. Sama žena proti řeckých zatvrdlým rolníkům a jejich poslušných manželkám, které cítily více peněz, takže všechno, co řekli jejich muži bylo pro ně svaté. A tak jsem neměla podporu ani od nich. Tehdy ne, ta přišla mnohem později.

Moje prosazování turismu, uzdravování českých dětí a uvádění do života celého projektu za přítomnosti českých lékařů a ostatního doprovodného personálu si však získal Řeky i tím, že je lékaři uzdravovali. V té době nebyl ve Velice lékař, široko daleko nebyl žádný lékař a Řekové obdivně chodili za českými lékaři, kteří se o ně starali. Měřili jim tlak, dávali jim prášky na jejich bolavá záda z těžkých rolnických prací. Konečně se někdo o ně staral. Oddychla jsem si, protože bez tlakoměru jsem se nemohla hnout z domu, jelikož chtěl každý přeměřit tlak. Opět moje zlatá maminka řekla, že to umím. Díky tomu, že se Řekové lekli nemocných a odmítali jejich přítomnost, tak jsem musela změnit postoj. Začala jsem se chovat tak, jak jsem už musela, protože už jsem mohla. Velika začala prosperovat. Moje snaha se za mnou plížila nenápadně a najednou jsem byla pro ně jejich šéfová, někdo, koho oni budou podporovat. Nespoléhala jsem se na to. Nadále jsem se učila a pozorovala všechno, co jsem musela strávit.

Svolala jsem Řeky a plameně jsem hovořila o tom, že je ostuda schovávat postižené děti, že je naopak nutné tyto děti zařadit mezi normální děti, mezi lidi, že se za ně nemusí stydět. Hodiny jsem seděla s majiteli restaurací a s číšníky, kteří odmítali obsluhovat děti, bez nohou a rukou. Nebyli na to zvyklí, nemohli se na to vůbec dívat. Vystoupila jsem v několika pořadech a stal se zázrak. Agia - malé městečko nedaleko Veliky - uspořádala spolu s kostelem Ag. Antonios první shromáždění řeckých postižených dětí a vytvořila se první nadace pro tyto děti v kraji Larissa.

Všechno dostalo jiný rozměr. I tak jsem musela mnoho let vnímat jejich náturu, zakořeněnou víru, jejich nedochvilnost, jejich pravdy, které neplatily, jejich lži, které se staly pak pravdou. Bylo to kruté podnikání a během prvních let jsem za sebou měla tolik práce, že jsem nevnímala nic jiného, než touhu na chvíli usnout. Maminka to cítila a vrátila mi moje ztracené dětství. Starala se o to, abych měla možnost se vyspat, aby mě nikdo neobtěžoval, což se jí moc nedařilo, protože kdokoliv potřeboval, tak ona mě probudila a já jsem zase musela nastoupit a pomáhat řeckým lidem z vesnice, kteří v mojí práci viděli něco, co nechápali, ale co obdivovali a pokládali mě snad za ženu, která je dokáže uzdravit, odvézt k lékaři nebo jim poradit, jaké cihly použít na stavbu. Mamka je v tom podporovala. Neměla jsem nárok na odpočinek, protože jsem nesměla a vlastně ani nemohla žádné vesničany odmítnout.

Neuměla jsem řecky nadávat, protože Řekové si nenadávají. Pokud tak už činí, tak mimo společnost, která by je za to odsoudila. Nerozuměla jsem nadávkám, myslela jsem si, že je to nějaké turecké nářečí z dob turecké nadvlády, takže jsem někdy něco použila, co bylo příšerné. Místo talismanu jsem chtěla nutně najít prezervativ po prababičce a moje maminka mi do toho říkala prcátko místo prcku. Díky mému českému přízvuku v řečtině a díky maminčině češtině jsme se dost všichni nasmáli. Kluk jedl jednu špagetu za celý den a cucal čtvrt lahvičky mléka, ale byl spokojený, protože si celý den hrál s českými dětmi. Cumlal velkého dudlíka a já jsem ho nosila sebou na jednání. Oni měli svoje manžely, já měla svého prťavého synka.

V roce 1990, kdy jsem začala podnikat, se mi Řecko jevilo oproti ČR jako velmi zaostalý stát. I ti lidé se mi jevili primitivnější, kromě těch starých moudrých babiček a dědečků. Byli tak jiní, že jsem někdy naprosto šílela. Nešlo nic vyřešit za minutu, trvalo to hodiny, někdy dny, nežli něco pochopili. Chtěli mít komunikaci, chtěli, abych je chápala i já. Řekové jsou zvyklí na dlouhé a nekončící diskuze. A to bylo opravdu velmi, ale velmi náročné, protože moje myšlení, moje kultura byla středoevropská, neměla s řeckou téměř nic společného. Až na ten můj temperament, jinak jsem tam byla pro ně Češkou, tak mi ostatně říkají i do dneška, nejsem pro ně Katerina Řekyně, ale jsem Katerina Češka.

Oba státy prošly různými změnami, některé byly dobré, některé byly a jsou špatné. Řecko šlo velmi rychle nahoru, lidé se zmodernizovali a změnili a já jsem začala rozumět řeckému modelu rodiny, té jejich víře, těm lidem. Začala jsem se do Řecka těšit a přestala jsem se klepat. Řekové vítali postižené děti, jakoby přijeli bohové. A pak přišli političtí rafani, dětem zničili ozdravné pobyty a ve stejnou dobu postihlo Řecko krize. Neúnosná situace mě přikovala ještě více tím, že mi velmi těžce onemocněla maminka, ale v ČR jsem měla malého syna. Musela jsem ji znovu přistěhovat sem do ČR, abych se o ní mohla starat, aby mohla být se mnou a s bráchou, protože bych prostě maminku nikam neodložila. Kluk už chodil do ZŠ, byl tu jeho domov, on byl skutečně ukotvený.

V každé z těchto zemí je něco přijatelného, něco divného, něco skvělého, něco pochopitelného a něco nepochopitelného. V Řecku cítím větší lidskost, větší radost, i když je tam ta šílená krize. Já vím, je tam jiné podnebí, které hraje v psychice lidí velkou roli. Pak jsou tam přátelé, kteří se denně schází, i to je taková pomyslná pomocná ruka, která vás vytáhne ven. Rodina je vždy téměř k dispozici při všech veselých, ale i smutných nebo krutých záležitostech. Člověk tam není nikdy sám v těžkých chvílích, pokud nepřijel i tam jako cizinec podnikat. Ano, byla jsem pro ně cizinkou, byla jsem dcerou emigrantky, která se prostě vrátila domů. Najednou jsem byla potomek emigrantů a cizinkou zároveň ve dvou zemích.

Jak jsem vstřebávala nové informace o demokracii v ČR, o řeckých zvycích, tak jsem byla úplně zmatená, ke které zemi více inklinuji. Dnes mám tuto otázku po mnoha dlouhých letech vyřešenou. Kde se cítím doma? V letadle, v prostoru, kde se mě nikdo neptá na můj původ, na můj český přízvuk, kde nikdo neví nic o putování mých rodičů, o mém narození, o mnoha otázkách, které mají všichni potomci emigrantů a je jedno, kde vyrostli a kde žili nebo žijí. A ještě se cítím doma v moři, je tam tolik prostoru, tolik svobody, která se nedá ničím nahradit. Moře a nebe patří všem lidem na zemi.

Dnes tam ty jedy některých diskutujících ponechám, nebudu na ně už reagovat. Nechám je tam, protože to je tak dobře, jen ať píší dálší nenávistné příspěvky.

A tak se Velika stala nádherným místem, kde složil Karel Svoboda svoji poslední píseň"Život je jen nekonečná pláž", kterou zpívá Karel Gott.

https://www.youtube.com/watch?v=o3bfFXQDakE

Autor: Katerina Kaltsogianni | pátek 12.4.2019 11:31 | karma článku: 30.31 | přečteno: 1610x

Další články blogera

Katerina Kaltsogianni

Máme dva nebo tři prezidenty?

Vlastně máme tři prezidenty, ale ten, co se jmenuje Zeman, nemůže zřejmě o ničem rozhodovat. Netuší, že místo něho rozhoduje Mynář a Ovčáček, že se do "prezidentské funkce," zvolili sami.. Alespoň je v něčem Česko nejvýraznější.

6.11.2021 v 9:34 | Karma článku: 14.53 | Přečteno: 506 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Kohoutí hnízdo x Čapí hnízdo

Kohoutí hnízdo sídlí v Bruselu, odkud na nás kokrhají kohouti. Mají tam i slepice, ale určitě se na všechny nedostane. Jsou tam i bílí koně, vzácná rasa, která vypadá jako lidi. Pochopte konečně, proč nechají ptáci žít Čapí hnízdo

15.9.2021 v 7:26 | Karma článku: 12.83 | Přečteno: 486 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Dyť o těch dluzích nic nevíme

Hádka se odehrála večer na terase, kde jsme se sešli. Přijela jsem utahaná z Larissy, rozčarovaná řeckým chováním. V hlavě mi běžely otázky, zda je to lockdownovou situací nebo povinným očkováním Řeků, kterým tím berou demokracii.

14.9.2021 v 8:02 | Karma článku: 21.35 | Přečteno: 953 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Pan Okamura nemá mediálního poradce?

Po skoro čtyřech měsících si pouštím zprávy, kde se najednou objeví Okamura, který byl velmi krutý a nelidský k afgánským uprchlíkům. Chtěl se zalíbit? Jedná se o rasistické prohlášení? Pokud ano, tak by měl odejít z politiky.

31.8.2021 v 8:22 | Karma článku: 14.02 | Přečteno: 523 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 27.33 | Přečteno: 502 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 50 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.41 | Přečteno: 299 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.78 | Přečteno: 523 | Diskuse
Počet článků 332 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1558

Jsem žena, která se neustále potýká mezi dvěma světy - mezi řeckým a českým. Neznám slovo "nejde to," když jde o záchranu lidského života. Neznám pocit závist a nenávist.

Mám jednu velkou touhu, kterou v sobě nosím od malička, snad se mi podaří i tuto splnit.

A nic jiného už o sobě psát nebudu, nemá to smysl. Od toho je blog, abyste si udělali názor sami. 

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...