Omlouvám se všem, že někdy nereaguji na jejich blogy. Mám na to vysvětlení. Pokud jsem takto narvaná city, nechci nic číst, abych nebyla ovlivněna ničím a nikým, kdybych náhodou sedla a řekla lidem: „Hele, i já má city, mám svoje potřeby, někdy i já potřebuji pomoc, i já potřebuji náruč."
Jenomže já to neřeknu. A tak si tady chodím s těmi pocity sama a raději sednu a píšu blog, abych nebrečela. Umím já ještě brečet? Myslím si, že ne. Přežila jsem tolik vážných situací, že jsem snad všechny slzy vybrečela. Nebo jsem ztvrdla jako kámen? To by bylo fajn, protože kameny jsou tady miliardy let a žijí. Kámen by byl skvělý. Prostě neumím brečet a neumím si říct o pomoc.
A hlavně neumím otevřít ty svoje paže, které naznačují náruč a zařvat do světa, že chci cítit hodně lásky, chci cítit něhu a souznění. Bojím se lidské zloby tak, že se okamžitě začnu bránit. Nechci, aby byli lidé zlí. Takže se bráním a nekřičím na ně: „Nebuďte zlí, já to nemám ráda, mám ráda klid a pohodu. A mám ráda něhu.“
Někdy ta skořápka, do které jsem se uložila, je hodně matoucí. Někdy působím drsně, protože tím zastírám ty suché oči. Někdy jsem drsná, když jde o cizí lidi, když jim chci pomoci. Ještě drsnější jsem, když mi jde o rodinu, pokud se ocitá v nějaké nebezpečí. Dovedu opravdu udělat všechno možné i nemožné, jen aby jim byla poskytnuta pomoc. Někdy můj boj za zdraví lidí vypadá tak, že nemám před nikým respekt. No ano, vypadá to tak, možná to tak i je, pokud nechápou, že tu babičku na silvestra prostě museli zachránit. Kdybych nebyla drsná, kdybych nebyla taková, jaká jsem, tak tady ta jedna babička nebyla, už by nežila. Ležela by možná o silvestrovské noci na chodbě, kde by umřela.
Její dcera mi nepoděkovala. Dělám, že mi to nevadí. Ono mi to skutečně nevadilo. Dnes by mi mohla zavolat a říct mi něco o její mamince. Mohla by mi říct, že babi je ok, že chodí, jí a dokonce skoro v devadesáti letech kouří. Já bych z toho měla radost.
Neuměla jsem chodit vstříc do náruče rodičů. Asi jsem si hrála od malička na hrdinku, ale nemazlila jsem se s nimi, protože mi jich bylo líto. O co dřív se měli starat? A tak jsem neobjímala mámu, dokud neonemocněla šílenou nemocí – Alzheimerem. A táta se styděl tak jako já. Styděl se mě obejmout. Maminku jsem v její děsivé nemoci devět let držela v náruči, zpívala jsem tím svým altovým hlasem a tančila jsem jí. Místo objímání jsem ji celé roky dávala tolik lásky, aby ji cítila.
Dnes vím, že náruč je více, nežli cokoliv jiného. A náruč dítěte s rodičem je nejvíc. A jistě i náruč milujících partnerů je strašně moc. Je to prostě něco, co se opravdu nedá jen tak nahradit.
P. S.
Náruč, náruč, náruč, to je prostě velmi silné pouto.