Kdykoliv a v jakoukoliv hodinu potkáte Řeka nebo Řekyni, tak vám odpoví, že se má jedna radost – mia chara – že všechno je skvělé, že nejdůležitější je zdraví dětí a celé rodiny. Jejich přístup k životu je ojedinělý.
Řecký národ vydržel tureckou nadvládu, vydržel držet pospolu, i když propukla krize, která jim dala hodně na zadek. Řekové jsou hrdý národ, který pokorně pochopil to, co přišlo s krizí. Myslela jsem si, že se budou bránit, ale oni sami uznali, že žili nad poměry. Milují svou vlast a vzájemně si pomáhají. Slušnost mezi lidmi je na prvním místě. Patříme mezi temperamentní národy, ale nikdy jsem neviděla nic, co slýchám tady. Nepsaný zákon o slušnosti je respektován všemi.
Sebrali jim jejich vysoké důchody, které byly skutečně nesmyslné a pro mě naprosto nepochopitelné. Proč by měl jít učitel ve 45 letech do důchodu, dostal ještě odstupné a vysoký důchod? Ten činil v průměru pro státní zaměstnance kolem 1500 – 1700 EUR. Vojáci a policisté také dostali odchodné ve výši od 2 do 3 miliónů korun. Ještě sem patřili bankovní úředníci. Tato situace byla neudržitelná. Řekové si to vážně uvědomili, neprotestovali, když jim tyto důchody snížili až o 75 %. A tak dnes mnozí žijí na hranici bídy.
O státní zaměstnání v Řecku byla téměř rvačka. Vystudovaný učitel musel čekat až deset let, nežli dostal práci. Učitelé čekali trpělivě, protože jejich vidina brzkého a vysokého důchodu za to stála. Zavedli takový systém, že každé řecké dítě, každý student, musí chodit na doučování, aby se mohl dostat na vysokou školu, protože ve škole se učitel nepřetrhl a myslím, že i nadále nepřetrhne díky tomu doučování, které stojí hromadu peněz.
Proto i uklízečka nebo popeláři jsou celkem váženými osobami, jelikož mají státní práci, která jim zaručí důchod. Státní zaměstnanci si mohli dělat, co chtěli. Nikdo je z práce nemohl vyhodit. A to byla a stále je největší chyba, i když se tato situace konečně mění. Jinak byli státní zaměstnanci národ v národě. Nedovedla jsem toto pochopit, což jsem dávala značně najevo. Z velmi příjemných a milých Řeků se změnili státní zaměstnanci v nafoukané a naduté zrůdy. Úplně opačeně to vypadá v soukromém sektoru, kdy jsou Řekové nesmírně pracovití. Chcete-li sedět do rána u kávy nebo u vody, tak majitel tam bude sedět a trpělivě čekat, až půjdete domů. S tím jsem se nikde na světě nesetkala.
Začalo to samozřejmě nesmyslnými hypotékami z Německa. Řekové si kdysi vůbec nepůjčovali. Kdo tam jezdil, tak si zcela jistě pamatuje domy, ze kterých místo střechy trčely dráty z betonu, což znamenalo, že není dům ještě zařazený do daňového přiznání. Konečně se i tento zákon změnil a Řekové museli svoje domy dostavět i s těmi střechami. A hypotéky se dostali ke každému, kdo stavěl, kdo něco vlastnil. Kromě hypoték dokázali velmi dobře využít evropských fondů, které byly použity většinou na zvelebení všeho, co se týkalo turistického ruchu.
Každým rokem jim utahovali politici opasky podle not Merkelové. Řecký národ si zvolil Tsiprase, který vypadal, že je zachrání, ale i on je zradil. Bylo vyhlášeno hlasování „ ANO x NE,“ kdy šlo o to, zda Řecko má jít do bankrotu nebo ne. Řekové byli pro bankrot a tento volilo 67 % procent voličů. Nechci se zabývat, zda to bylo nebo nebylo správné rozhodnutí, bylo to prostě rozhodnutí většiny.
V den hlasování Tsipras odletěl do Německa a jednal s Merkelovou. Ministr financí Janis Varoufakis zůstal nečekaně v Řecku a čekal, jak dopadne jednání. Bylo to divné, protože tento skvělý a inteligentní ekonom byl trnem v oku Merkelové. Chodil po svojí athénské zahradě důstojně se skloněnou hlavu, cítil, že něco nebude dobře.
Další zrada na řeckém národě je čekala v podobě domluvy Tsiprase s Merkelovou, která trvala na okamžitém odchodu z vlády Janise Varoufakise. Jeho odchod byl podmínkou k další půjčce. Řecký národ musel dál utahovat opasky pod taktovkou Merkelové. Byli připraveni si je utáhnout, ale ve vlastní režii.
V Řecku poprvé od vojenské dikatury, která skončila v roce 1973, zůstali lidé bez peněz, bez jídla, bez práce. V současné době je v Řecku 26 % nezaměstnanosti. Mladí vystudovaní Řekové a Řekyně odjíždí pracovat do ciziny. V samotném Řecku žije 10 miliónů Řeků a stejný počet žije v cizině. To je velké číslo, ale všichni skutečně a nehraně milují svojí vlast.
Kdysi rolnické Řecko začalo opět pěstovat na svých zahrádkách zeleninu, vesničané si koupili slepice a domácí zvířata. Řekové se vrátili do svých vesnic. Jen tak mohou některé rodiny přežít. Díky jejich víře a pospolitosti fungují i potravinové sbírky, které jsou denně u každého super marketu nebo v každém kostele, který denně přiděluje potřebným, co nemají na jídlo, potraviny, ale rozdává se i oblečení. Ti bohatší pomáhají chudým rodinám. I já se snažím ze všech sil pomoci Mery a jejímu nemocnému manželovi. Pomáhám, kde je zapotřebí, nedělám nic bezhlavě. Každá drobná pomoc je brána s velkou úctou.
P. S.
Tak snad ti moji milí Řekové ještě vydrží, protože kdyby se ztratila ta jejich lidskost, tak nevím.