Žebračka s obřízkou - díl II.

Pokračuji v příběhu „Žebračka s obřízkou,“ s divnou intuicí, že nevím jestli Sofie žije, mám pocit, že ne. Zkusím to do večera zjistit. A pak sem mohu dát třetí a konečnou kapitolu. Kéž by se moje intuice jednou zmýlila. Kéž by!    

„Jdeme k cikánům, na rohu mají všechno na světě za jedno euro,“ povídá sympatická Lica, pro kterou jsem jela do pěti kilometrů vzdálené Sotiritsi, která je součástí nejdelší pláže v Řecku.

Kývla jsem souhlasně hlavou a vezla jsem nás na roh koryta vyprahlé řeky, kde stál houf lidí kolem pultu. Vybíráme si tam nože, hrníčky, příbory, různé zbytečnosti. Zavadila jsem o jedny oči prodavačky, které se na mě koukaly nějak pátravě. Vypadaly jako cikánské.

Přemýšlela jsem, kde jsem ty oči viděla. V ruce jsem držela keramické nože, malé vidličky a lžičky, další věci, které se v takovém penzionu neztratí. Fakt, že je vše za jedno euro byl tahák a tak jsem přibírala mističky, talířky apod. Oči se na mě stále dívaly a já jsem pohledy opětovala.

Lica byla v nedohlednu, protože mínila vykoupit všechny tretky, které byly naházeny ladem skladem na dost dlouhém pultu.

„Ty jsi ta, no ta, no ty jsi Katerina!“ vykřikla na mě majitelka očí a málem přeskočila pult.

„To jsem já, Sofie, víš, jak jsem tě dlouho hledala? To jsem opravdu já, ta malá holka z Larissy,“ bouchala se Sofie do hrudi a byla dojatá a já jsem měla hřejivý pocit, že jsme se konečně našly.

Sofie už nebyla malá holčička. Stála tam pěkně vzrostlá a prsatá albánská cikánka, které se zpod mikiny klenulo břicho. Objímala mě a křičela na nějakého tmavého až černého muže, kterého jsem si už všimla před časem. Vždy mi projelo hlavou, že to musí být hrozně krutý chlap. A to byl důvod, proč jsem nikdy k tomu pultu nešla. Ten muž mě odpuzoval, přestože mě vždy pozdravil.

„Vidíš, to je ona, ta co mi zachránila život. No to je fakt ona, jak jsem ti o ní vyprávěla, je to Katerina. Dělej, pojď sem,“ povykovala temperamentní Sofie perfektní řečtinou na chlapíka, který moc dobře věděl, kdo jsem.

„On je z Pakistanu, víš? A je to můj manžel,“ dodala hrdě, jenomže já jsem tam tu lež slyšela. Nevěřila jsem jí, že je to její manžel.

„Zvu tě na večeři, končím přesně o půlnoci. Zvu tě na všechno, co chceš, protože jsi mi zachránila opravdu život. Musím ti to všechno vyprávět,“ radostně mluvila Sofie a usmívala se.

Vůbec jsem si neuvědomovala, že bych ji zachránila život, pár kilometrů chůze včetně žebrání určitě, protože jsem si od ní, když byla malá, kupovala spousty nesmyslů a tunu papírových kapíčků, ale život?

"Pamatuješ si, jak jsi mi dala tady na té silnici padesát eur?“ zeptala se Sofie a měla opět ty svoje oči ozdobené tmavými kruhy.

Trochu jsem zapátrala v paměti a vzpomněla jsem si na tu situaci, kdy mě nějaká puberťačka zastavila na silnici, která vedle kolem pláže. Šla jsem v doprovodu několika ředitelů, kteří byli na inspekční cestě. Chtěla padesát eur, že musí zachránit sestřičku. Nějak jsem ji nezkoumala, ale opět jsem jí uvěřila. Vůbec jsem nevěděla, že je to Sofie. Těch padesát eur jsem vytáhla z kabelky a podala jsem jí ty peníze. Ředitelé se ptali, nač to ta holka chce. Přeložila jsem jim Sofiinu prosbu a ještě jeden z nich jí dal také padesát eur.

„Moc děkuji, přísahám, je to pro moji sestřičku, jinak zemře,“ řekla tenkrát a utíkala dál.

„Potřebuji poradit, přijdeš jo? Jsem tu už druhý rok, hledám tě, ale ty nejsi k nalezení. Tak přesně o půlnoci tady,“ naléhala na mě jako, když byla malá.

„Halo,“ volala na svého pakistanského manžela: „můžu jít jo? Můžu jí pozvat na večeři, nevadí to?“ utvrzovala se.

Rudé bělmo Pakistance nezrůžovělo, měl pokřivený úsměšek, že tedy ano, že může, že ji milostivě pustí. V jeho očích bylo tolik zla, že jsem ho úplně viděla, jak jednou Sofii podřízne. Přikývl, že ji pustí, ale to vůbec nebylo kvůli Sofii. Pustil ji kvůli mým aktivitám v této oblasti, které se týkaly kromě dětských ozdravných pobytů i zvelebování oblasti a mnoha dalších, které byly všem známy. Pustil ji, protože se mě možná bál víc, nežli já jeho. Určitě věděl, že jsem ta, která zavolá policii na všechny, kteří udělají kousek podvodu, aby byla naše oblast bezpečná. Určitě věděl o některých mých zátazích na jeho krajany, kteří se nechovali slušně. Tak proto ji pustil.

„On je muslim?“ zeptala jsem se Sofie.

„No jasně, jako já,“ řekla a rozesmála se.

"A je tady načerno nebo legálně?" zeptala jsem se dál

"No, víš jak to je, ale až se vezmeme v kostele, tak tu bude legálně jako můj manžel," podřekla se Sofie a já mlčela při představě, jak se muslim žení s muslimkou v pravoslavném kostele.

Narvala mi do tašek všechno, co uznala za vhodné, ani se mě na nic neptala. Lice také narvala igelitové tašky, a měly jsme ohromné štěstí, že nám nepřibalila i jejího pakistanského manžela. Lica kroutila hlavou, ovšem byla ráda. Cetky milovala. Do té tašky mi ještě narvala velkou lež o tom "manželovi," ještě větší lež o svatbě v kostele. Šly jsme na skleničku, já si dala vodu a vůbec mi nebylo do řeči, Lica si dala whisky a byla hrozně zvědavá.

„Tobě nestačí tisíce českých dětí, ty prostě budeš pomáhat všem žebračkám, které potkáš. Jsi stejně pitomá jako já,“ mudrovala Lica a zapálila si cigaretu.

Pak jsme jely na pláž, tam jsme si sedly a já ji vyprávěla o všech těch letech setkávání s malou Sofií. Asi jsem byla dojemná, protože se Lica rozplakala, položila si hlavu na moje rameno, řekla, že jsme asi moc hodné obě dvě a brečela jako malá holka.

„A vážně by sis ji vzala domů tehdy?“ znovu se zeptala Lica.

„Jasně, byla jsem odhodlaná, tak jako u jiných dětí, které jsem si brala alespoň na chvíli, aby nebyly přítomny šílenostem jejich rodičů nebo jenom matky,“ vyprávěla jsem dál o některých osudech dětí. Lica se na mě dívala, protože žádné dítě neměla, už bylo pozdě na to, aby o tom uvažovala.

"Já jenom vím, protože prodávají i v Larisse na trhu, že on ji bije. K Sofii chodím delší dobu, má super cetky. Jenomže ten Pakistanec je hrozně zlý, že jo?" řekla Lica, abych ji její názor asi potvrdila.

O půlnoci jsem vystupovala z auta. Sofie vyběhla, v ruce měla naditou peněženku a táhla mě za ruku do vedlejší restaurace a kavárny zároveň.

„Víš, co se ze mě stalo. Chci s tebou o tom mluvit?“

Pokrčila jsem rameny, ale docházelo mi, co mi asi řekne.

„Stala ze mě kurva,“ řekla a hořce se usmála.

Přikývla jsem, nic jiného jsem dělat po takové informaci nemohla. Začalo kruté vyprávění o jejím otčímovi, ale i otci, který byl tehdy skutečně ve vězení za to, že ji znásilňoval. Malá Sofie to řekla matce, ovšem ta jí zmlátila a posílala ji dál a dál žebrat. Sofie šla udat vlastního otce, kterého odsoudili na několik let do vězení. K matce se nastěhoval další muž a znásilňování pokračovalo za souhlasu její zlé matky. V této době se jí narodila sestra, kterou Sofie chtěla zachránit, aby nežila stejný život jako ona.

Objednala mi palačinku s čokoládou a zmrzlinu. Dívala jsem se na rozteklou zmrzlinu a žaludek jsem měla srolovaný. Nemohla jsem jíst.

„Pomůžeš mi, že jo? Čekám to malé. Chci být dobrou matkou a pořád chci zachránit mojí sestru, aby ji máma nemučila jako mě,“ řekla a já ji v tu chvíli skutečně věřila.

„Sofie, budeme pokračovat zítra jo?“ poprosila jsem ji a šla jsem k autu, kam jsem si ztěžka sedla a dívala jsem se na černé moře. Byla tma a na nebi zářily hvězdy na všechny osudy lidí z celé planety.

Doprovodila mě k autu, já jsem se podívala  znovu na nebe a na černé moře. Zabouchla jsem dvířka, ale vzápětí jsem je otevřela, Sofie tam stála a hladila si klenuté bříško, kde se rodil další osud.

"Kdyby tě ten Pakistanec,o kterém tvrdíš,že je to tvůj manžel nechtěl pustit, tak se s tebou nesetkám. Proč by tě neměl pouštet, co Sofie?" řekla jsem tvrdě a s takovým důrazem, aby chytrá Sofie věděla, že to myslím vážně.

Dala jsem zpátečku, abych vyjela z pláže, kde jsem parkovala a znovu jsem otevřela dveře.

„A proč se z tebe stala kurva?“ zařvala jsem do tmy na Sofii a odjela jsem domů.

Vkládám sem i první díl tohoto příběhu.

http://katerinakaltsogianni1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=700110

Pokračování příště - nejspíše dnes.