O milování na recepci

Naskočila jsem do auta, protože si jeden Řek stěžoval, že moji zaměstnanci využívají recepci ke svým erotickým potřebám. Každým rokem jsem samozřejmě čekala na nějaké nepříjemnosti nebo legraci, ale tohle! A co náš zákon? A co já?

Sedám do auta  a přitom doslova ječím do mobilu na hlavní delegátku, že musí svolat všechny, tj. i kuchařky, číšníky, prostě všechny zaměstnance. Byl to signál, že bude průser. A vůbec bych se nedivila, kdyby si všichni řekli, že ta megera, tedy jako já, už jede. Viděli jste ten film "Návrh" se Sandrou Bullock? Tak jí jinak, než megera, neoslovovali.Byla to skvělá komedie, ale já se řítila do tragédie.

Vlítla jsem mezi stoly, bouchla jsem se o větev krásné  moruše a dostala jsem ještě větší zlost. Mám já tohle zapotřebí?

"Všichni na recepci," zavelela jsem. 

"Já taky?" zeptala se naše stará a úžasná kuchařka Jarča.

"Jasně, protože o tom víte. Asi jim děláte buchtičky se šodó, aby to všechno vydrželi, co?" vykulila jsem na ni oči a ona máchla utěrkou a myslím, že i vařečkou a opřela se o pult.

Asi tak třetina zaměstnanců bylo řeckých, pracoval tam i jeden Albánec. Ostatní byli Češi. Řecký číšník Dimitris už ovládal trochu češtinu, ale dělal, že ničemu nerozumí. Šéf hotelu, pravý Řek, se pobaveně usmíval, ale byl rudý, což byla známka jeho nervozity. Věděl, co bude následovat. Synovce jsem postavila ke vchodu, aby nikoho na recepci, kde stálo asi třicet lidí, nepouštěl. Chtěl být u toho, chtěl vědět, jak to budu řešit. Mávla jsem na jednu delegátku, která měla překládat moje výlevy do řečtiny.

Rozhlédla jsem se po recepci, kde trůnily tři kožené gauče. Na jeden z nich si sedl mužný a statný guvernér, nejlepší kámoš šéfa restaurace. Ve všem nám vycházel vstříc. Velika kvetla a on a pomáhal  s budováním této oblasti, jak jen to bylo možné.

Místní Řekové se scházeli na našem hotelu v hojném množství, protože balili české turistky, byl tam prostě nádech sexu. Blesklo mi hlavou, že bych měla dávat ženám zájezdy zdarma, Řekové po nich prahli a naše oblast se stala vyhledávanou nejen pro svoje léčebné účinky. Zásluhu na tom měli i delegáti a sporťáci.

Můj zrak se zaměřil na tři ohromné gauče, které trůnily na recepci a sloužily asi ke všemu možnému. No jo, měla jsem ty gauče věnovat vesničkám SOS a na zem jsem měla položit koberec s hřebíky jako pro fakíry. Tam by mohli zaměstnanci klečet za všechny ty pitomosti, co mi prováděli.

"Takže tady se souloží, jo?" zahájila jsem svůj monolog a vytasila jsem ruku a ukázala na gauče.

"Tady, kde je 24 hodinová služba, kdyby se něco stalo? Takže vy sloužíte tak, že souložíte? A dokonce vím, kdo s kým? Jste normální?" řvala jsem na celou recepci a samozřejmě, že jsem vůbec nevěděla, kdo s kým.

Řecký číšník to nevydržel a chtěl něco říct. Zastavila jsem ho důrazně a podívala jsem se na všechny sporťáky a jednoho delegáta, ostatní byly holky. Všichni kluci, až na Albánce, měli ty svoje ledvinky nacpané prezervativy. O tom jsem věděla, dokonce jsem jim je chtěla kupovat, aby uklidňovali neukojené turistky. Ani jsem jim to nemusela naznačit, v tomto ohledu na ně bylo stoprocentní spolehnutí.

"Počkej, počkej, nerozčiluj se, já tady hlídám venku, aby sem nikdo nepřišel, když už se tady to, víš co?" konečně řekl Dimitris, syn pátera. Myslela jsem, že se mi to zdá.

"Ty mlč a vyzpovídej se svému otci. Co by na to řekl páter, co?"

"Otec by řekl, že nás může soudit jenom bůh," odpověděl Dimistris a já se nad tím zamyslela, ale v duchu jsem kvitovala jeho rychlou a inteligentní reakci.

Veškeré moje připomínky, které jsem si nechávala na dobu, kdy nebudou tak unavení, ze mě najednou lítaly. 

"Hele, Romku, pojď sem. Toho policajta vyrazíme, letí domů, je to blb, chápeš? Má svaly jako Schwarzenegger, ale vypotil si u toho cvičení mozek, co?" rozhodla jsem, co jsem cítila a znovu jsem sjela vypracovanou figuru, kterou už jsem viděla, jak odjíždí na letiště.

"Dám na něho pozor, slibuji, beru si ho pod křídlo," odpověděl Romek, na kterého bylo velké spolehnutí, ale věřila jsem, že on na těch gaučích byl asi nejvíce. Nebo nebyl?

"Přines mi fax z kanceláře," rozkázala jsem policajtovi, který tak moc toužil pomáhat dětem.

Hlavou mi blesklo, jestli mi ho nenastrčili, aby mě úplně zlikvidoval tou svojí tupostí. Měla jsem prostě poslechnout svoji intuici, když se mi představil a řekl, jak se jmenuje. Tehdy mi také blesklo hlavou, že on se tak jmenuje úmyslně.

Konečně jsem se vykřičela, zakázala jsem souložení na recepci a s otázkou, jak je to s pracovní dobou v letní sezóně a se šéfkou - jako se mnou - jsem jim to znovu připomněla.

"Pracovní doba je dvacet čtyři hodin. A když nemůže šéfová, tak vy nemůžete také. Rozumíte?" zakončila jsem důrazně svůj proslov. ale už jsem byla klidnější, vztek ze mě vyprchával.

"Ano, my už to dělat nebudeme." odpověděli svorně jako jeden chlap, skoro jako sovětské vojsko, když zařve "hurá".

"To jste také nacvičovali? Odpovídáte jako vojáci. Nemáme tady českou a řeckou vlajku, že byste složili přísahu jako Amíci?" pokračovala jsem dál, protože mě to začínalo i bavit. 

"Kde je ten Tupec?" obrátila jsem na Romka s otázkou.

Lidi, fakt - policajt se jmenoval Tupec. Už to bylo půl hodiny, čekali jsme na seznamy dětí i turistů, které se tehdy posílali jenom faxem. Kancelář byla od hotelu vzdálena jenom padesát metrů. 

A najednou se konečně po půl hodině objevil sporťák Tupec a v ruce nesl přístroj - nesl prostě a jednoduše fax, jehož šňůru tahal po zemi. Všichni zkoprněli, protože věděli, že toto je už přes čáru.

"A kde máš ten papír, co z něho visel?" řvala jsem znovu a dala jsem do toho řvaní celý svůj řecký temperament, protože jsem dostala regulérní šok. 

"Jsem ho vyhodil do popelnice," odpověděl upřímně Tupec.

Romek sklopil hlavu, vzal ho za ramena, vzal si baterku, byla už tma. Společně šli hledat do kontejneru fax, protože měl obavy, že by ho Tupec nezapojil do zásuvky. Přístroj místo papíru byl najednou větší prohřešek, nežli jejich souložící večery.

Celý tým se na mě díval, jestli to se mnou švihne hned nebo potom. Jarča mávala utěrkou, delegáti i sporťáci si otočili nenápadně ledvinky dozadu, řecký číšník byl zpocený a řecký šéf si mě prohlížel a čekal, co mě ještě dostane do kolen. Guvernér si mě posadil vedle sebe a tiše mě uklidňoval.

"Já snad začnu chlastat, asi začnu souložit tady na recepci, asi budu jako vy," řekla jsem, abych odlehčila zoufalou a hustou atmosféru s tím faxovým přístrojem. 

"Jé, fakt jo? To by bylo super," dolejzali všichni a byli tak stmeleni, že jsem je za to obdivovala.

Konečně dorazili oba sporťáci s mastným faxem, na kterém už bylo vidět, že ho zašpinily odpadky z restaurace, před kterou stál kontejner.

"Bože, ty jsi debil," obrátila jsem se k policistovi.

"Ne, to nejsem. Já jsem Tupec," řekl mírným hlasem a Romek si stoupl do bojového postavení, kdybych náhodou vylítla a skočila po tom chytrolínovi.

"No, tak to bychom měli. Ten fax vyčistíte, srovnáte ho a do rána budou všechny úkoly udělané. A vůbec mě nezajímá, jestli jste spali nebo ne. A teď tedy doneste campari, džus a dejte si, co chcete. Jenom ti, co mají služby samozřejmě ne. A zítra tady vygruntujete kartáčkem na zuby i schody," řekla jsem jedním dechem a všichni jsme si konečně oddechli.

"Kartáčkem na zuby?" zeptal se Tupec a já jsem si řekla, že v jeho případě byl bůh velkorysý, protože jeho příjmení už napovídalo o tom, s kým mám tu čest.

"Tak jo, já vám zítra udělám ty buchtičky se šodó. A pošlu jídlo pro slepice, děda sem nemusí jezdit," řekla chytře Jarča, protože věděla, že bych vyměnila buchtičky a zemlbábu za jejich souložící manévry na recepci.

P. S.

No a tak dál, prostě tohle všechno se skutečně stalo. A i ty moje řecké projevy, které jsem zakončila vždy velkoryse byly vlastně fajn. Jinak by tak těžkou práci nezvládli. To jako fakt.