Nezvyknou si, aneb nejen o víře

Geny jsou geny, víra je víra a tradice, které mají hluboké kořeny nelze jen tak vyrvat, protože tyto kořeny jsou moc hluboko. Tento článek píši na základě svých vlastních zkušeností.

Jsem dcerou řeckých emigrantů, kteří utekli před občanskou válku ze svojí milované země. Ale pozor! Neutíkali jen zanícení komunisté, ale lidé obyčejní, kterým skutečně šlo v té době o život.

Partyzáni sebou odvlekli i děti malé a mládež. Moje maminka byla z bohatší rolnické rodiny, takže musela jít s partyzány, kterým zároveň odevzdala rodina veškeré zásoby jídla, mulu, osla a syna. Babička plakala po jejím synkovi. Moje maminka se tedy hrdinně s bratrem vyměnila. Nakonec se v karanténním táboře po pochodech přes hory a doly v Polsku setkala s mým otcem. Jejich putování po bývalých zemích socialistického bloku bylo strastiplné. A tak jsme se s bratrem narodili v Budapešti a zakotvili jsme tady v Čechách.

Nepocítila jsem nikdy na sobě, ani na rodičích, nějakou známku rasismu, přestože rodiče téměř neuměli zpočátku česky. Řekové se chovali vzorně, byli velmi pracovití, posílali svoje děti do školy a vůbec jsme v našem městě žili krásný řecký život, který nám dospělá řecká komunita vytvořila. Měli jsme i řeckou školu, svůj řecký soubor a neměli jsme žádnou příslušnost. Byli jsme bezzemci.

Otec byl velmi striktní ateista a maminka byla věřící. Modlila se tajně, aby se otec nerozčílil. Pak jsem poprvé viděla babičky, to byl pro mě naprostý šok. Obě byly celé v černém, na hlavách měly černé šátky a já jsem je zlobila. Jak jinak? Matka otce se vrátila z jedenáctiletého trestu z koncentračního tábora, kde si odpykávala trest za mého tátu. Jmenovala se Katerina a já jsem dostala její jméno. Její mladší syn byl zabit v Taškentu, v tehdejším SSSR, druhý - nemocný - můj táta - žil v ČSSR a nechápal, proč a za co bojoval? Vyhodili ho z KSŘ a on onemocněl. Jeho srdce se zjizvilo po infarktech a nakonec nevydrželo.

Babička tehdy neměla odjíždět, měla tu zůstat. Ona chtěla, ale druhá babička ji přemluvila k návratu do Řecka.Byla jsem malá holka a zlobila jsem obě babičky, avšak k babi Katerině jsem přilnula. Nutila mě háčkovat a plést, nechtěla mě pouštět ven, protože holka ven prostě v Řecku nesměla jít. Chudinka si se mnou užila své. Dokonce jsem ji jeden den odvedla na toaletu, kde jsem ji zamkla na půl dne. A babička měla opět i pár hodin nedobrovolného vězení tady v Čechách. Otec si mě přitáhl za moje dlouhé copy a v jeho očích jsem viděla slzy. Byl to krásný muž a já jsem nečekala, že takový bojovník umí plakat. Styděla jsem se, ale podruhé jsem už babičku nezamkla nikam, vytáhla jsem vysavač, který jí vcucnul její dlouhou černou sukni a ona si asi poprvé klekla a prosila boha, ať jde ten ďábel pryč a tím myslela vysavač.

"Ta holka je strašné číslo," říkala babička a její oči se smály. Nikdy vysavač neviděla, jak by také mohla. Byla přeci v koncentračním táboře. 

Babičce jsem se zdála prostě moc česká, vůbec jsem nesplňovala z jejího pohledu úlohu řecké dívky, která plete, háčkuje, učí se vařit a sedí poslušně doma. 

Po pádu vojenské dikatury v Řecku jsme se mohli trvale vrátit. Já jsem odmítala, protože jsem si nedovedla představit, že nebudu mít uznané vzdělání, že budu případně okopávat nějaké políčko, sbírat olivy, že se vdám za vesnického řeckého muže a porodím mu děti. To by ještě šlo, ale musela bych mu posluhovat a starat se o jeho rodiče. To bylo pro mě nepřípustné. Do Řecka jsme tedy jezdili na československé zpětné vízum. Maminka se ovšem do Řecka vrátila a konečně mohla jít do kostela a modlit se se svými kamarádkami z dětství.

A pak přišla revoluce a všechno bylo fajn. Babička mezitím umřela a já byla ráda za chvíle, kdy jsem hodiny a hodiny u ní seděla a nechala jsem jí povídat o občanské válce, o jejích synech, které přežila. A tehdy jsem vnímala celou tu její řeckou nezlomnou náturu, tu její řeckou hrdost. Pochopila jsem i proč je v Řecku matriarchát. 

Český národ měl v malíčku přehled o antice a já se na každé hodině dějepisu klepala, kdy mě učitelka vyvolá jako představitelku mého národa, abych fundovaně a s láskou mluvila o zemi, které se říká "kolébka kultury."

Tady někde skončím se vzpomínkami a vrhám se na to, jak je velmi těžké zpřetrhat genetické řetězce, které u mě zasahovaly do Řecka, logicky, kam jinam? Jak je pro mě mnoho věci nepochopitelných, byť jsem tu vyrostla, měla jsem tu lásky, přátelé i nepřátelé. Jsme prostě jiní svým pojetím rodiny a tradic. A to jsme křesťanské národy, jak český, tak i řecký.

Nedovedu si díky svému životu a zkušenostem představit, že imigranti, kteří mají svoje silné tradice, zakořeněné po tisíciletí, kteří mají jinou víru, si v Evropě mohou zvyknout. Využijí svojí situace k tomu, aby jejich děti studovaly, aby oni pracovali, aby mohli žít bez války. Ale je to tak doopravdy?

Mají svůj vnitřní boj, který je mocný. Jejich víra je ještě mocnější. A tak díky sobě, ale i díky mým řeckým přátelům, co tu žili, vím, že si lidé s odlišnými kulturami, s odlišným myšlením, nikdy nezvyknou na to, co český či jiný evropský národ pokládá za normální. Jsme prostě jiní, tak jako jsou jiní Rusové, Poláci a Němci.

A mít tolik nespokojených lidí v Evropě není žádná legrace. Jejich identita se nedá změnit ani paláci, ani drahými auty, ani ničím jiným. Bude jim chybět modlení, bude jim chybět chlapské klábosení u malého kafíčka, ženám bude chybět burka a všechny ty rituály, které jsou pro nás nepochopitelné. Ale jejich rituály patří neodmyslitelně k jejich životu. Je jedno, kde se nachází, protože tradice se prostě dodržují a geny se nezmění. Kořeny nelze jen tak vytrhnout, protože lidi nejsou stromy. A chybí tady to jejich slunce, jehož síla se nedá ničím nahradit.

P. S.

Mým záměrem není soudit a kritizovat imigranty. Napsala jsem to, co čtete, jak to znáte i ze svého okolí českých emigrantů. A psát na základě vlastních zkušeností je asi to nej.